V časopise POODŘÍ 1/2009 vyšel článek historičky Jany Krejčové o zaniklé Čermné a o kostelu Máří Magdalény.
Dle posledních údajů1) tvořily čermenskou farnost obec Čermná, samota Ascherwinkel s fořtovnou, samota Bleiss, Dittersdorfermühle (Čermenský mlýn též nazývaný Schwarzmühle) a Bleissermühle (Plazský mlýn nazývaný též Demelmühle) a filiální obec Nová Ves nad Odrou (Neueigen) s fořtovnou a hájenkou beim Grünen Kreuz (U Zeleného kříže)
Ve farnosti bylo v roce 1941 hlášeno celkem 928 katolíků a dva nekatolíci. Na poutě chodívali především ke sv. Matce Anně do Staré Vody a právě toho roku jich tam přišlo devadesát. Dobu vzniku Čermné neznáme, podruhé snad byla založena v roce 1324 na místě již zaniklé vsi Fridrichswalde. V minulosti patřila drobným šlechticům, olomouckému katedrálnímu kostelu i helfštýnskému paství. Nejčastěji však byla součástí panství Velká Střelná. Samostatnou obcí v soudním okrese Město Libavá byla od roku 1850, pak jako taková patřila k politickému okresu Hranice, Šternberk, Moravský Beroun a naposledy, tj. od roku 1949, byla těsně před svým zrušením připojena k olomouckému okresu. To již byla součástí Vojenského tábora Moravský Beroun se sídlem ve Městě Libavé a v zápětí nově vzniklého Vojenského újezdu Libavá. Po odsunu německých starousedlíků měla v prosinci roku 1945 713 obyvatel.
Obec byla vzdálena téměř dvacet kilometrů jihovýchodně od Domašova nad Bystřicí, kam občané chodili na vlak, druhou možností bývala vlaková zastávka ve Smilově, vzdálená více jak třináct kilometrů.
K západu orientovaný farní kostel sv. Máří Magdalény, původně obklopený hřbitovem, stával na místě starého kostela, tj. na vyvýšenině v západnější části obce. Patrová budova č. p. 136 v blízkosti kostela, pocházející z let 1880−1882, patřila obecné škole. Výrazná budova dědičné rychty č. p. 13 připomínaná již k roku 1676, stávala blíže k prostřednímu ze tří rybníků. Do jejího areálu patřila i zděná kaplička.
Z dochovaných dokumentů není možné přesněji stavbu kostela popsat, nicméně z pohledu od presbytáře či z bočních pohledů byla ze stavebního hlediska velmi podobná kostelu v Barnově, přičemž kostelní věže se od sebe lišily jen výškou. Čermenská byla o něco vyšší a ve směru ke střeše byla navíc vybavena oknem. Kostel sv. Máří Magdalény byl dlouhý 27 m a široký 10,5 metru. Šlo o zděnou stavbu s klenutou lodí a zděnou věží dosahující výšky pouhých 39 metrů. Zděná byla i malá klenutá zákristie s dvěma okny chráněnými kovovou mříží. Harbich uvádí, že byla osm metrů dlouhá a 4,60 m široká. Presbytář byl dlouhý devět metrů a široký 9,30 metru. Kostel byl opatřen celkem sedmi okny, zúžený presbytář osvětlovalo okno s půlkruhovým záklenkem. Špičatá střecha kostela a střecha zákristie byla pokryta šindelem. V roce 1900 byl šindel vyměněn za pozinkovaný plech, který byl v roce 1937 natřen. Tehdy byl také renovován kříž z vrcholu věže a cementem ošetřen portál v průčelí věže.
Oba vstupy do kostela a vchod do zákristie chránily dubové dveře opatřené francouzskými zámky, přičemž hlavní vchod do kostela byl ještě navíc zabezpečen železnou tyčí.
Podle Wolného byl čermenský kostel farním již v 16. století, tato domněnka není ale pramenně podložena. V roce 1672 byl malý kostel zařízen jedním oltářem.
Od roku 1599 byla Čermná přifařena do Jestřabí, expozitura z Jestřabí byla v Čermné zřízena od roku 1780. Lokální duchovní správa byla obnovena roku 1783. Tehdy byl kostel na místě původní stavby znovu od základů postaven a nahradil tak zcela sešlý starý kostel. Náklady se hradily dílem z peněz kostela a částečně z příspěvku náboženského fondu. Již v roce 1844 opět kostel přestal vyhovovat provozu a proto byl v roce 1846 náboženským fondem znovu přestavěn, náklady na obnovu činily 14.500 zlatých. Část inventáře včetně zvonu, který údajně nechal v roce 1589 pořídit luterský pastor, byla převzata ze starého kostela.
V roce přestavby byl kostel benedikován, není však známo, kým. Od náboženského fondu dostával ročně 24 kr. na udržování věčného světla.
Menza hlavního oltáře byla zděná, na ní stojící dřevěný tabernákl byl silně pozlacený. Po jeho stranách stály sochy dvou alabastrovaných andělů.
Hlavní oltář pocházející z roku 1885 byl vybaven obrazem patronky kostela sv. Máří Magdalény.
Po stranách obrazu stály ve výklencích sochy sv. Josefa, Pěstouna Páně a P. Marie s Ježíškem. Posledně byla vedle oltáře zleva na podstavci postavena socha Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a zprava Nejsvětějšího Srdce P. Marie (pravděpodobně mnichovské provenience). Autorem obrazu sv. Máří Magdalény byl fulnecký malíř Johann Georg Frömel. Ve vrcholu hlavního oltáře bylo řezbářsky provedené Boží oko. Portatile v roce 1788 posvětil olomoucký světící biskup Karel rytíř z Rosenthalu. Ještě v roce 1805 inventář vykazuje přiloženou autentiku, která uváděla, že v portatile jsou uloženy ostatky dvou téměř neznámých světců, římských mučedníků sv. Amanda a sv. Simplicia.
Kazatelna umístěná vlevo od vítězného oblouku (a na stejné straně jako zákristie) patřila k nutné výbavě kostelů. Byla zhotovena ze dřeva a silně pozlacena, její stříška byla ukončena patriarším křížem, po jehož stranách pravděpodobně byly umístěny sošky sedících andílků.
Naproti ní stával pozlacený dřevěný boční oltář P. Marie Utěšitelky (Maria Trost), pocházející ze zrušeného olomouckého kostela sv. Cyrila a Metoděje,darovaný sem snad po jeho zrušení. Součástí tohoto oltáře byl obraz stejného námětu, jeho autor bohužel není znám. Portatile tohoto oltáře posvětil roku 1637 vratislavský světící biskup Jan Baltazar de Horn.Součástí oltáře byly relikvie sv. Severina a 11 000 panen mučednic. Do posledních let byl po celém vítězném oblouku byly rozesety vymalované křížky a v jeho horní části byla nápisová páska, jejíž text bohužel není z dostupné fotografie čitelný.
Elektřina byla do kostela přivedena v roce 1936, o tři roky později nahradily tři staré boční oltáře nové oltáře pseudogotické, pravděpodobně vybavené sochami světců asi mnichovské provenience, jak tehdy bylo téměř pravidlem.
Naproti kazatelně byl zřízen oltář s jeskyní P. Marie Lurdské, naproti sobě po stranách lodi stály nové oltáře patrona pastevců sv. Vendelína a ochránce manželství a zamilovaných sv. Antonína Padovského. Do všech bočních oltářů bylo umístěno konsekrované portatile.
Ve výklencích po stranách lodi byly rozmístěny sochy dalších oblíbených světců, tj. sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého po jedné a sv. Jáchyma a sv. Anny po druhé straně.
K další nutné výbavě kostela patřilo též čtrnáct zastavení Křížové cesty, jejichž obrazy byly posledně renovovány v roce 1939.
Křtitelnice je k roku 1805 popsána jako dřevěná, pozlacená, vybavená měděným kotlem a opatřená visacím zámkem. Bývala umístěna v presbytáři.
Zpovědnice byly vyrobeny z tvrdého dřeva, zásuvková skříň sloužící k ukládání kostelních ornátů a prádla byla zhotovena z měkkého dřeva.
Loď kostela vyplňovaly dvě řady lavic s uličkou uprostřed, přičemž vpředu byly dvě lavice delší, za nimi dvě kratší. Po boku předních lavic byly vystaveny postavníky, ze stropu v lodi spuštěn křišťálový korunový lustr, další čtyři lampy osvětlovaly loď. Varhany opatřené šesti registry pocházely dle Wolného z kostela P. Marie Sněžné v Olomouci a tehdy byly jediným hudebním nástrojem v kostele. Svatý hrob byl „zřízen podle předepsaného způsobu“.
Z dalších kostelních předmětů je třeba uvést baldachýn (čili nebesa), který se nesl na čtyřech tyčích o svátku Božího Těla, dále dvě další tyče s lucernami, procesní kříž a kříž určený k pohřbům.
P. Rudolf Harbich ve svém popisu čermenského kostela uvádí, že vybavení kůru mimo varhan obsahovalo i harmonium a dokonce i jiné hudební nástroje.
K roku 1810 měl kostel dle Wolného stříbrný kalich a monstranci. Inventář z roku 1805 uvádí velký stříbrný kalich s paténou, na němž jsou přišroubovány zelené tyrkysy(?). Vážil jeden pfund 15 lotů a jeho cena byla odhadnuta na 47 zlatých rýnských. Nápis: „Anno, quo Belgradum Christiani expugnaverunt“. Je velmi pravděpodobné, že právě tento kalich byl 27. června 1949 přidělen bývalému budišovskému děkanovi a libavskému faráři P. Karlu Kolsdorfovi, který odešel do penze a usídlil se v nedalekých Norberčanech.
Kostel měl ještě jeden kalich, menší. Jeho hlava byla stříbrná a ostatní části měděné. Tento kalich měl i s paténou hmotnost 17 lotů a jeho cena byla odhadnuta na 10 zlatých rýnských.
Monstrance zhotovená ze stříbra (30 lotů) a mědi, měla cenu 39 zl. r.
Posledním drahocenným náčiním vykazovaným v inventuře v roce 1805 bylo měděné pozlacené ciborium. Dále kostel měl dva velké svícny, dva pacifikály, skříňku nosící se k nemocným (s paténou), uvnitř pozlacenou, kostelní pečetidlo a kaditelnici s loďkou, vše zhotovené z mosazi. Z mědi byly dva kotlíky na svěcenou vodu. Z cínu byly dva velké svícny, kostelní lampa, dva páry mešních konviček s tácy, konvice s tácem určená ke křtu, nádobka na sůl ke křtu, nádoba na umývání prstů na oltáři, nádoba na svěcený olej jedna stará a druhá novější.
Z ornátů a mešních rouch k roku 1805 kostel vykazoval: červený pluviál, devět různých rouch různých barev, staré hedvábné velum, jedno velum z bílého a jedno z červeného hedvábí a dva kvadrátky. Posledně byla bohoslužebná roucha ukládána do čtyř skříní umístěných v zákristii, stejně jako Boží hrob a jesličky zhotovené z lipového dřeva, pořízené ve třicátých letech minulého století. Kostel měl k roku 1915 čtyři zvony, a to 227 kg zvon z roku 1827 o průměru 74 cm, z téhož roku 120 kg zvon o průměru 60 cm, 33 kg zvon o průměru 39 cm z roku 1851 a zvon z roku 1812 o průměru 33 cm a hmotnosti 20 kilogramů. Mezi těmito zvony již nebyly ty nejstarší, tj. již zmínění 90 librový sv. Jan Křtitel z roku 1589 (s nápisem: „In dem Namen Sanct Joannes der Taufer. Meister Georg Hechberger zu Ollmitz gegossen Amen, Im Jahr 1589“) a 25 liber těžký zvon zvonaře Pavla Reimera z roku 1689 (s nápisem: „P:R:F:O Anno 1689“). Právě tyto dva nejstarší nahradily v roce 1827 dva nové zvony. Všechny zvony byly nakonec zrekvírovány. K roku 1805 se uvádí, že „zápisy o nadacích, pamětihodnostech, náhrobních nápisech aj. nejsou dochovány“.
Přízemní budova fary byla zděnou stavbou obdélného půdorysu z roku 1781.28) Její vysoká valbová střecha byla pravděpodobně na každé z jejich stran opatřena dvěma oválnými okénky (tzv. volskými oky). Čelní stěna fary byla dělena symetricky, tj. uprostřed vchodové dveře po stranách s jedním oknem. V objektu byl obývací pokoj pro duchovního správce, pokoj pro hosty, obývací pokoj farské hospodyně, spižírny, kuchyně a sklep. Pokoj pro hosty byl největší, měl tři okna opatřená okenicemi, které později nahradily železné mříže.
Tento a oba obývací pokoje měly dřevěné stropy. Malá dřevěná stáj umožňovala farářům chovat dvě krávy, uzavřená kůlna sloužila k uschování vozu. Dvůr byl uzavřen plotem z prken. Faru postavila obec na vlastní náklady a současně se zavázala udržovat ji v dobrém stavu. Původní hřbitov, jak již bylo řečeno, obklopoval kostel a ještě za časů Wolného ho od okolí odděloval dřevěný plot. Později byl nový, poměrně rozsáhlý hřbitov zřízen na jihozápadním okraji obce v blízkosti jednoho z krajních rybníků. Svaté pole bylo doplněno márnicí se sedlovou střechou, v jeho středu stával mezi dvěma vzrostlými lipami vysoký kamenný kříž. Celý areál obehnaný kamennou zídkou byl v knihách zapsán jako majetek kostela.
V Čermné, čítající k 1. srpnu 1945 152 popisných čísel, žilo dle hlášení stanice Sboru národní bezpečnosti (SNB) 494 osob německé národnosti, tj. 90 mužů, 228 žen a 176 dětí ve věku do 14 let. Tito občané byli v době od 1. května do 6. října 1946 odsunuti sedmi transporty především do Hesenska, Bavorska a Virtemberska. Jejich domy obsadili novoosídlenci, mezi nimiž bylo i šestnáct českých Rumunů. Místní správní komise vznikla nejpozději 19. června 1945.
Noví obyvatelé v Čermné ale dlouho nepobyli. Vláda totiž na svém zasedání 17. září 1946 rozhodla o zřízení vojenského výcvikového prostoru. Vojenský tábor Moravský Beroun se sídlem ve Městě Libavé byl ustaven od 15. října 1946 a byly do něj zahrnuty i vzdálenější obce, tj. i obec Čermná a k ní filiální Nová Ves nad Odrou. Poslední odevzdávka (tj. předání) fary se uskutečnilo k 1. říjnu 1946, odevzdávajícím byl poslední čermenský farář P. Rudolf Harbich.
Ke konci roku 1946 římsko-katolický farní úřad v Čermné zanikl. Olomoucká konzistoř se snažila zachránit vybavení libavských kostelů a kaplí. Proto 21. listopadu 1946 povolila farnímu úřadu v Hustopečích nad Bečvou, aby byl z kostela v Čermné na Moravě odvezen umíráček a zavěšen v kapli sv. Rodiny v obci Poruba (nyní součást Hustopečí). V též době dostal od konzistoře plnou moc k zajištění celého movitého majetku nejen z kostela v Čermné P. Augustin Spurný, farář v Novém Hrozenkově, který se jako jeden z prvních dozvěděl od novoosídlenců pocházejích z jeho farnosti o připravovaném stěhování kostelních mobiliářů a inventářů do vnitrozemí. Konkrétně z Čermné měl dostat hlavní oltář. Také dle poznámky konzistoře z května 1947 se můžeme domnívat, že P. Spurný odvezl z Čermné ještě nějaké blíže neuvedené věci.
Vzápětí, tj. 18. listopadu 1946, dostal takové povolení i farní úřad v Klenovicích na Hané, kde tehdy byl duchovním správcem P. Oldřich Beránek. Věci byly převezeny 21. ledna 1947, ale ještě 14. února psal P. Beránek na konzistoř, že „sice dostal už právo přestěhovat majetek z některých kostelů severomoravských, ale před započetím sněhové zimy podařilo se mu jen dostati se do Milovan a odtud něco odvézti. Až sníh roztaje a bude možno na sever jeti, myslím, že při poctivosti pohraničí v oněch farnostech nic kloudného nebude.“ Seznam přesunutých věcí se bohužel nedochoval.
V lednu 1947 se ale podařilo soustředit matriky z některých zrušených far včetně Čermné a přesunout je do bezpečí, tj. na faru do Města Libavé. Hned počátkem roku podnikl cestu do vojenského prostoru také P. František Nerad, farář v Polkovicích. V Milovanech chtěl totiž získat věžní hodiny, což se mu nepodařilo, tak se na zpáteční cestě zastavil v Čermné. Dle výpovědi slečny z fary v Čermné byl prý stroj těchto hodin prastarý, který už po dlouhá léta nevyhovoval, „jen opravený ciferník a ručičky dělaly navenek parádu. V Čermné tedy P. Nerad opět nepochodil“.
Konkrétně o boční oltář z kostela sv. Máří Magdalény projevil zájem 18. května 1947 Josef Kývala, předseda MNV ve Lhotce nad Bečvou, a to na doporučení P. Josefa Absolona, faráře v Lešné, který působil v Čermné a předtím i v nedalekých Milovanech a tudíž kostelní vybavení dobře znal. Lhotečtí oltář potřebovali do své kaple sv. Cyrila a Metoděje. Konzistoří jim bylo sděleno, že církevní inventář z části vysídlené oblasti musel být narychlo vystěhován a je nyní uložen v Olomouci. Konzistoř byla ochotná oltář poskytnout, ale z dokumentů již není zcela zřejmé, zda šlo o oltář z Čermné. Po měsíci úspěšně žádali ještě o vydání kalicha a kaditelnice a o oltářní prádlo. Z dopisu konzistoře z 16. června 1947 také víme, že vyzvala farní úřady v Ohrozimi a Vícově, aby si vyzvedly korouhve, které pocházely z čermenského kostela sv. Máří Magdalény.
Ještě v červnu snad získala z kůru kostela v Čermné nějaké hude bní nástroje i Československá vojenská akademie v Hranicích. Ta byla ale za krátký čas, tj. v roce 1949, zrušena. Po úpravě budovy akademie na dělnické učiliště, ke které došlo v průběhu roku 1951, bylo veškeré zařízení ústavní kaple sv. Barbory, patronky dělostřelectva, odvezeno „soudruhem Bartošem z brněnské Charity do jejího sídla na Zelném trhu“. Kaple sv. Barbory, postavená v letech 1860−1863 v pseudorománském slohu s gotickými a maursko-byzantskými prvky, byla stejně odsvěcena a následně zdevastována. Pro kapli v Ústí u Hranic usiloval získat nějaké předměty v roce 1947 také předseda MNV Klement Anders. Šlo mu zejména o harmonium, ale bylo mu sděleno, že inventář byl již odvezen a že v kostele zůstaly jen lavice a kazatelna.
Kaple sv. Petra a Pavla v Ústí u Hranic byla postavena na pozemku jmenovaného, stavělo se v letech 1940−1947. Vybavení do kaple bylo převezeno z libavských kostelů, zejména ze Slavkova a Smilova. Z Čermné mohou pocházek sochy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Nejsvětějšího Srdce P. Marie. Další předměty byly zakoupeny ze sbírky místních obyvatel.
V květnu 1949 byly rozhodnutím Ministerstva vnitra v obci Čermná zrušeny názvy Bleiss a Schwarzův mlýn. Bylo to zbytečné, stejně dnem 1. července 1950 podle § 2 odst. 1 zák. č. 169/1949 Sb. zanikly obce a jejich území bylo zcela pojato do území vojenského újezdu Libavá. Mezi tyto obce patřila i Čermná.
Její zástavba včetně dvou větrných mlýnů beraního typu byla demolována snad ještě před rokem 1950, Čermná totiž ležela v centru vzniklého vojenského újezdu. Prostor brodiště Čermná posloužil v šedesátých letech k natáčení filmu Boj o Moskvu. Území bývalé obce Čermná nebylo a není zpřístupněno. V současné době je na jejím bývalém katastru dělostřelecká střelnice a v její dolní části vodní cvičiště.
Od roku 2004 částečně do čermenského katastru zasahuje i významná lokalita Ptačí oblast Libavá
1. Zděná prostorová kaplička v areálu rychty č. p. 13. Sedlová střecha pokrytá břidlicí byla pravděpodobně ukončena malou věžičkou. Vstup obdélnými dveřmi v průčelí.40)
2. Zděná kaplička u statku č. p. 21 (Pfeilerovi).41)
3. Hřbitovní kamenný kříž pravděpodobně jetelového typu stával mezi dvěma vzrostlými lipami. Kříž s korpusem stál na dvoudílném podstavci, ukončeném výraznou přesahující římsou. Reliéfní vyobrazení a nápisy nejsou na dochované fotografii čitelné.
4. Jako památník na zaniklou obec obnovila v roce 1993 rodina Wilhelma Sellnera z Grünbergu v Hesensku kamenný nadační kříž z roku 1873 a opatřila ho dvěma nově osazenými pamětními deskami s českým a německým textem, ve kterém se uvádí též domnělé založení obce, tj. rok 1334(!). Nový památník byl posvěcen 1. května 1993 za účasti mnoha rodáků. Kříž je osazen na dvoudílném podstavci hranolového tvaru, jeho dolní část je v nárožích okosena a členěna půlkruhově klenutými nikami, ve kterých je reliéfní hlava P. Marie a nápis IHS a MARIA. Zúžená část podstavce má nakoso postavené pilastry. Původní nápis: Gewidmet / von / Wenzel / Pater / und Gemeinde / Diettersdorf / 1873
5. Kamenný kříž u křižovatky(!) s nápisem: Gestüftet von Anton un.(!) J. Hausner
_ _ _
ZDROJE
Kostel sv. Maří Magdalény: https://www.znicenekostely.cz/objekt/detail/13743?page=9&offset=32&limit=100
KREJČOVÁ, J.: Čermná (též Čermná na Moravě, Gross Dittersdorf): historie farního kostela sv. Máří Magdalény a drobných církevních objektů. Časopis POODŘÍ 1/2009, s. 35-42. Časopis v pdf
