K následujícímu příspěvku prosím přistupujte s citlivostí. Je výsledkem dobré vůle několika lidí. Příběh začal nenápadně před lety. Tehdy náš člen, Tomáš Kusýn, dostal od obyvatele Budišova, pana Edmunda Jakela, rukopis s textem barnovské "hymny".
Při návštěvě domovské jizby Moravskouberounska v Langgöns narazil náš člen Michal Urban na vzpomínky paní Schiffner ze Staré Vody. Její příběh nám zprostředkuje v seriálu na pokračování. Část třetí.
Při návštěvě domovské jizby Moravskouberounska v Langgöns narazil náš člen Michal Urban na vzpomínky paní Schiffner ze Staré Vody. Její příběh nám zprostředkuje v seriálu na pokračování. Část druhá.
Při návštěvě domovské jizby Moravskouberounska v Langgöns narazil náš člen Michal Urban na vzpomínky paní Schiffner ze Staré Vody. Její příběh nám zprostředkuje v seriálu na pokračování. Zde první část.
Slečna učitelka Ihmová vzpomíná v kronice (Heimatbuch) obce Varhošť na konec války ve Varhošti od osvobození obce po odsun původních obyvatel do internačního tábora a pak do Horního Bavorska.
Přinášíme úryvek z kroniky (Heimatbuch) obce Varhošť - vzpomínka paní Ria Böhnel, rozené Hausner, na květnové události ve Varhošti v roce 1945.
Náš předseda zpracoval příběh Alberta Jahna včetně vysvětlení toho, jak se do hostince Moritze Schlesingera ve Velké Střelné dostala americká kamna.
V nové vlasti byly naše zvyky a obyčeje z Nepřívazi zcela neznámé. Jednak to byla "jízda kolem osení" (Osterreiten, doslova velikonoční rajtování, pozn. překl.), kdy se na koních objížděla pole kvůli požehnané úrodě a odvrácení neštěstí. Tento zvyk je znám z Lužice, částí Bavorska a Česka.
Milí Křišťanovičtí, po přečtení tohoto nadpisu budete jistě zvědaví, kdo mohl napsat následující řádky. Já vám to prozradím. Autorkou je Edith Becker-ová, rozená Kretschmer-ová, místní supervizor-ka-kmotra Guntramovic / Gundersdorf, s kořeny v Křišťanovicích (Christdorf).
Pár střípků ze vzpomínek paní Angely O., která pochází z obce Rudoltovice (Rudelzau). Tyto vzpomínky se podařilo zaznamenat v rámci festivalu Olmützer Kulturtage 2020. Obec musela paní Angela opustit jako malé dítě. Přesto zůstalo toto místo v jejím srdci. Děkujeme OKU, Michalu Urbanovi a Antikomplexu za možnost tyto střípky vzpomínek uveřejnit i zde.
Jednou z kapitol, která byla ve zprávách z domova vždy opomíjená, bylo období nacismu, doba, kdy jsme patřili k Německé říši, tedy léta 1938 — 1945. Jsem jedním z posledních žijících současníků a pokouším se zaplnit tuto mezeru trochou života z pohledu tehdejšího chlapce. Narodil jsem se 1931 a vyrostl v Horním Mlýně Města Libavá / Obermühle von Stadt Liebau.
Při příležitosti tohoto jubilea dostala od svých synů darem zájezd do staré vlasti, z čehož byla velmi šťastná. Cesta byla naplánována na konec dubna – začátek května. Byl objednán hotel a vyřízeny všechny ostatní organizační záležitosti. Nyní však pandemie corona tento záměr zmařila. Cesta byla odsunuta na neurčito, protože v tuto chvíli nemůže nikdo říct, kdy nám všem nastane „normální život“ a tím také možnost příjezdu do Česka.
Milí Rudoltovičtí, v tomto a příštím vydání bych vám chtěla znovu předložit text, který v 50. letech sepsal starosta Sohr. Měl název: „Rudoltovice – konec války a vyhnání“. Hilda Lipfert, rozená Beck, mi ho dala k volnému použití, za což jí děkuji.
Orná půda kolem Herčivaldu / Herzogwald byla většinou chudá a kamenitá. Přesto mohli sedláci, když bylo dobré léto, sklidit obilí na chleba a jako krmivo pro dobytek v dostatečném množství a kvalitě. Zajištění zemědělských plodin ovšem vyžadovalo velkou námahu a píli. Karl-Heinz Körper o tom píše slovy "podávám následující zprávu, převzatou z naší Herčivaldské kroniky".
Společenství naší vesnice přeje naší milé Litty (Lídie) ze vsi Matky Anny (Staré Vody) k 90. narozeninám všechno, všechno dobré, Boží požehnání, a ještě mnoho krásných, zdravých a šťastných let.
Jako kmotr obce Herčivald / Herzogwald bych vám dnes chtěl říci něco o naší sousední obci Kerhartice / Gersdorf. Obec, položená v idylickém údolí Moravice / Mohra se svými úrodnými poli a loukami, byla pro mnoho obyvatel této, s námi sousedící obce, také místem, kde mohli trávit volný čas a užívat si koupání.
Kromě denní potřeby mléka, stejně tak žita pro pečení chleba, zaujímaly brambory významné místo ve výživě. Velmi důležitá a mnohostranně použitelná byla tato hlíza jako potravina, a to nejen pro lidi v Kozlově / Koslau, ale pro celé obyvatelstvo. Také při krmení dobytka zaujímala přední místo.
Na výrobu mašlovaček u kamarádky Brunhildy Lutz vzpomíná Juta Herlt.
Sklářská huť Eugena Reicha měla pro Boškov /Poschkau a obyvatele okolních obcí po mnoho let obzvláštní význam. Pan Franz Götz k tomu píše v Boškovské kronice.
V současné době je praní prádla skoro dětská hra. To máte pračku se ždímačkou a sušičkou, mandl nebo elektrickou žehličku. Nic z toho v Dětřichově nad Bystřicí / Dittersdorf ještě nebylo.
Johann (Hans) Lichtblau vypráví: "V BL leden 2011 jsem vás seznámil s jedním již zaniklým povoláním, se soustružením rohů. Dnes bych chtěl připomenout jiné, stejně tak zapomenuté povolání, a sice kartáčnictví."
Úsměvný příběh o tom, jak se Johann Domes z Kozlova / Koslau pokusil vyvléknout z povolávacího rozkazu.
Pověst o chytrém kováři z Podlesí u Budišova / Schönwald bei Bautsch.
Pokračování svědectví ze života Mathilde Polzer-ové od roku 1939 zprostředkoval Hermann Köhler.
Milí obyvatelé Mrskles / Nirklowitz, Chtěl bych vám zprostředkovat autentickou zprávu dobové svědkyně Mathilde Polzer-ové, nar.1875, kterou sepsala během válečných let. Použila sütterlinské písmo (kurent), které přeložila Hedwig Schilling-ová, roz. Hühnel-ová (Polzer). Zážitky ze života Mathilde Polzer-ové od roku 1939 zprostředkoval Hermann Köhler.
Ponořte se s námi do pověstí o Slaměném řezníkovi, nočním reji čarodějnic u Boškova a původu tzv. ponořeného kříže.
Na Slavnost Těla a Krve Páně (lidově Boží Tělo), pohyblivý svátek, který letos připadá na dnes 26. 5. 2024, vzpomíná Hans Jahn. Byl předvečer svátku Božího Těla a v ulicích panoval život. Bylo vidět ženy a děti, jak zametají a čistí chodníky a ulice. Sedláci, kteří přijížděli s polí se zeleným krmením, měli na vozech většinou i mladé břízky. Také lidé si břízky nosili domů.
Karl Krätschmer, nar. 1919 v Herčivaldu / Herzogwald, líčí působivě tradici velikonočních klapaček.
Vzdor velkému nasazení dvou hasičských sborů ze sousedství stal se oblíbený hostinec obětí plamenů. Spolu s vedlejšími budovami vyhořel do základů. Následuje původní zpráva o požáru v Německých národních (Lidových) novinách / Deutsche Volkszeitung z 21. listopadu 1930, ročník 57, str. 6, pod „Zblízka a daleka“ :
V celé jihovýchodní části Berounského okresu známý a oblíbený hostinec se úředně jmenoval „U tlustého Hanse“ / Honzy, Jendy, ale mezi lidmi byl znám jen pod jménem „U tlustého Hannese“.
Právě začal nový rok a už je tu zase únor – Februar, nebo, jak se říkalo ve Velké Střelné / Groß Waltersdorf: Feber. Staroněmecky se nazýval Hornung. O původu toho slova je více teorií. Jedna z nich se vztahuje ke shozu paroží jelena evropského, který své rohy (= německy Horn - pozn. překl.) v této době shazuje a nové mu znovu narůstají.
Kromě brambor, mléka a masa bylo obilí, a zde především žito, nejdůležitější základ pro výživu obyvatel v Oderských vrších. Žito bylo velmi oblíbené a vděčné.
Prameny: BL 1984 a 1988. Železniční trať Olomouc – Krnov / Olmütz – Jägerndorf byla, jak známo, uvedena do provozu v roce 1872. To vedlo ve městě Dvorcích k přáni, aby také ono získalo připojení na železnici, Toto přání bylo dlouho opomíjeno, avšak v r. 1896 byla tak velká nezaměstnanost, že v rámci vytváření pracovních příležitostí bylo zahájeno plánování a stavba přípojky. Značný příspěvek města Dvorců toto rozhodnutí ulehčilo.
Když se blíží Svatodušní svátky, odívá se příroda do svých nejkrásnějších svátečních šatů. Ze spojení, ze svazku lidí se Zemí, z pestrosti přírody vzešly v této roční době u našich předků různé slavnosti jako skutečné jarní svátky, které byly určovány zázrakem kvetoucí přírody.
Karl Krätschmer, narozen v roce 1919 v Herčivaldu / Herzogwald, uveřejnil před mnoha lety v BL článek, který působivě líčí tradici velikonočních klapaček. Každoročně na Zelený čtvrtek, když naše kostelní zvony na znamení církevního smutku oněměly, začala pro nás, kluky školou povinné, doba klapání. Už předtím jsme vyhledali a vyzkoušeli své dřevěné klapačky. Cvičili jsme rytmus klapání: raz, dva, tři-čtyři-pět, a snažili se naučit to i ty mladší, kteří to chtěli také poprvé zkusit.
Pro letošní vánoční dobu jsme pro vás vyhledali následující vánoční příběh o vzniku vánoční písně „Tichá noc, Svatá noc“. Přeji vám mnoho radosti při četbě od Josefa Rottera.
Byl to nevýslovně krásný pocit, když po studené, na sníh bohaté, zimě v naší domovině jednoho slunečného nedělního rána, možná na Květnou neděli při cestě do kostela, nás doprovázela první včelka svým jemným bzučením. Nebo když nám jako dětem první nové jarní sluníčko posvítilo na gumový barevný lesklý míč, který jsme házeli na světlou stranu domu.
Nejen 3 miliony sudetských Němců těžce postihla ztráta vlasti, přičemž mnoho z nich následkem nelidských štrapácí přišlo při vyhnání o život. Tento těžký, a ještě těžší osud potkal 25. 000 lidí židovského vyznání, kteří mezi lety 1938 a 1942 žili v Sudetech. Několik málo z nich opustilo území ještě před Mnichovskou smlouvou jakož i před zlopověstnou Hitlerovou řečí v Říšském sněmu 12.září 1938.
Když končí den a do našich světniček se sklání soumrak, to člověk zatouží pohlédnout zpět na uplynulé časy v naší domovině. Bezděčně zavřené oči a v duchu jako ve filmu běží kolem nás doba našeho mládí až do současnosti.
Na Popeleční středu, s křížkem popela na čele, začala pro mnohé doba zahloubání a rozvažování o utrpení a smrti našeho Spasitele, postní doba. Jak byla kdysi našimi předky přísně dodržována!
Kromě obvyklých věcí, které bylo před vánočními svátky třeba udělat, jako např. napečení cukrových placiček nebo jiného pečiva, zabít prase nebo hovězí dobytče, aby na svátky přišla na stůl pořádná pečeně, bylo taky co dělat v lese. Hlavní světnici domu měl přirozeně zdobit pěkný vánoční stromek. Ten visel – jinak, než to známe dnes – se stropu a nestál na podlaze.
Milí Guntramovičtí! Dnes bych vám chtěla připomenout často užívaný výraz „Punzltepp“ (Boleslavské hrnce) ze slezské Boleslavi / Boleslawiec (město v Dolnoslezském vojvodství na jihozápadě Polska, pozn. překl). Byly vyrobeny z hnědé hlíny a našly se v každé domácnosti. Zvlášť důležité byly velké hrnce, které hospodyně používaly k uchovávání smetany.
Náš Alois Gromes přestál ve zdraví těžkou operaci zad. Nyní je opět plný pracovní aktivity a podává svými slovy zprávu o cestě do naší vlasti, vykonané před rokem, tedy v roce 2019.
Hubert Passinger vzpomíná na 24. prosince, kdy se mísí zážitek mše svaté a okolností konce válce, kdy se městečko stalo křižovatkou k přesunu vojsk a prchajících lidí.
Jako všude na světě, i v místech Oderských vrchů se odehrály příhody, které by neměly upadnout do zapomnění. Tyto události dávají podnět k zamyšlení, eventuelně vedou k zavrtění hlavou, nebo dokonce ke spoluúčasti. Mnoho z těchto krátkých příběhů oběhlo rychle dokola celou vesnici, byly rády přijímány, často s potěšením předávány dále, přičemž také mnohdy s nádechem škodolibosti.
Na masopustní doby vzpomíná Adolf Irmler.
(Saat = setí, setba……Reiten = jízda na koni. Saatreiten byla jízda na koních do polí s prosbou a modlitbou za příští úrodu – pozn. překl.). Tato jízda na koních vesnických mládenců do okolních polí probíhala ráno na Velikonoční pondělí před velkou slavnostní mší.
Výnos vůdce k vytvoření folksšturmu dorazil na podzim 1944 také do odlehlých míst v Oderských vrších / Odergebirge. Důvodem ke zřízení této organizace bylo zhroucení armádní skupiny Střed východní fronty a vylodění spojenců v létě 1944 v Normandii.
Na Popeleční středu, s křížkem popela na čele, začala pro mnohé doba zahloubání a rozvažování o utrpení a smrti našeho Spasitele, postní doba. Jak byla kdysi našimi předky přísně dodržována! K přípravě jídel se místo zvířecího tuku používal lněný olej. Na dny přísného půstu jedl někdo teprve když se na nebi objevila první hvězda.
V podkladech, které mi předal Eduard Bayer, nacházel se také výřez mapy (viz. obr. 4) s železniční sítí na Moravě z r. 1931. Při získávání informací k těmto podkladům vyšlo hned najevo, že dráha a s ní město Beroun mohou v tomto roce slavit 150leté jubileum. Zde si dovolím malé ohlédnutí! (Prameny: BL 9/1962 a 6/1986)
Když končí den a do našich světniček se sklání soumrak, to člověk zatouží pohlédnout zpět na uplynulé časy v naši domovině. Bezděčně zavřené oči a v duchu jako ve filmu běží kolem nás doba našeho mládí až do současnosti. Najednou se cítíme přesazeni na návrší a u nohou pod námi leží v údolí naše milé rodné městečko Město Libavá / Stadt Liebau, jehož domky stoupají až do výše Steinbrüche (kamenolomů) a rozbíhají se do čtyřech bočních údolí.
Můj rodný dům ležel na pozemku č. 114, který patřil k naší výše položené rodné obci Rudoltovice / Rudelzau. Kolem našeho statku vedla cesta dolů do údolí Odry. Vedle bublal malý potok, který náš statek průběžně zásoboval čerstvou vodou. Pramenil asi 1 km východněji. Druhý, jižněji položený, spojoval se s ním asi 1 km od základů mostu, přímo pod naším domem ve větší potok, který pak brzy nato ústil do Odry. Samotný pramen Odry se nacházel od nás asi 10 km jižně od Rudoltovic. Odra tam byla ještě mladá a bohatá na ryby, obzvláště na pstruhy potoční.
Důležitost koní (studenokrevníků) při přibližování dřeva popisuje Erich Schricka: Také v zimních měsících musel můj otec už brzy ráno z peřin, aby jel svážet dlouhou kulatinu. Tak se stávalo, že i v tomto studeném ročním období nebyl 10tihodinový pracovní den žádnou zvláštností. Každý den končila noc pro vozku a koně už ve 4 hodiny ráno. Zapřahalo se. Práce nespočívala jen v naložení a odvezení 6 až 14 metrů dlouhé kulatiny, nýbrž muselo se nejprve „přibližovat“. To znamenalo, že kmeny musely být koněm odtaženy z často neschůdného, úzkého a strmého terénu na skládku na lesní cestě.
Jsou vánoční příběhy, které přísně vzato, vůbec žádnými vánočními příběhy nejsou. Myslím ty se zlatými vánočními koulemi, zvonečky, lametami, skořicovými hvězdičkami a dárky, a přesto se takové vánoční příběhy častěji blíží biblickým událostem více než „skutečné“ vánoční příběhy, neboť Bůh poslal svého Syna na chladnou a temnou Zemi, aby se stala trochu teplejší, trochu světlejší.
Zde je fotografie, kterou jsem pořídila v roce 2017. Je na něm vidět dům č.10, dříve zde bydleli Johann a Julie Motzke. Johann Motzke pocházel z Nepřívaz. Jeho žena Julie provozovala obchod s příbory v domě č.10 v Hlubočkách poté, co dům koupili v dražbě.
Před dovršením 91 roků života zemřela 15. 01. 2021 v Heuchelheim-u dlouholetá členka představenstva spolku Domovský kruh Beroun / Heimatkreis Bärn Ottylie Stein-ová. Otti, rozená Richter-ová, narozená 18. 2. 1930 v Herčivaldu v Sudetech / Herzogwald Sudetenland, odjela koncem dubna 1946 s druhým transportem vyhnanců z nádraží Beroun--Ondrášov / Bärn-Andersdorf nejprve do Gießen-u a odtud do Allendorf-u Lumda).
Božkov Pepermint, 25 českých korun, v přepočtu ani 1 Euro. Konzumace tohoto likéru zanechává pestrou škálu různých vjemů : jemný, sladký, rádoby osvěžující - nějak připomíná ústní vodu. Stejně tak neobvyklý jako vjem, který zanechal český likér v mém nervovém systému, byl svět, který se mi otevřel v Česku v květnu 2008.
Jeden rok, myslím, že to bylo začátkem března 1943, skončila pro mne zima ne zcela šťastně.
Bylo to před 75 lety, na Květnou neděli roku 1946. Ve Městě Libavá / Stadt Liebau byl v tehdejším táboře RAD (Reichsarbeitsdienst – Říšská pracovní služba - pozn. překl.) sestaven první transport k tzv vysídlení. My, rodina mlynáře Rudolfa Losert-a, jsme byli tou dobou ještě asi 40 km daleko od Libavé v Litavě /Littau, malém městě na Hané na řece Moravě, kam jsme byli v říjnu 1945 nasazeni na nucené práce. Naše rodina sestávala ze 4 osob: Otec Rudolf (45), matka Frieda (42), bratr Herwig (16) a já (15). Dnes jsem ve věku 90 let jediný ještě žijící člen tehdejší rodiny.
V Bärner Ländchen z listopadu loňského roku (2020, pozn. překladatele) jsme mohli číst něco o prameni a o toku Bystřice, jakož i některé citáty od Josefa W. Giernoth-a, Erwina Weiser-a a Dr Richarda Ziemprich-a o kráse údolí Bystřice. Byla také zmínka o stavbě Moravsko-Slezské střední dráhy v letech 1870–72, která život v údolí Bystřice podstatně změnila.
15. ledna 2021 zemřela naše matka Ottilie Stein-ová, rozená Richter-ová doma v Heuchelheim-u, v kruhu svých dětí a mnoha vnoučat. Po pádu 14. prosince 2020, při němž si zlomila krček, byla operovaná a následně absolvovala třítýdenní rehabilitaci v Gießen-u.
Od listopadu do konce března pracovalo v lese 25 až 30 dřevorubců, z toho 10 až 12 z Majůvky a ti byli podřízení bílčickému hajnému, který měl na starost Schwarzwald a výše zmíněné rozptýlené lesíky, kdežto bílčičtí dřevaři pracovali pro hajného z Leskovce nad Moravicí / Spachendorf, který obstarával Kreibisch s Kuhbaude a vesnickou stráň / Dorflehne.
V pozdějších letech, a zvláště pak po připojení Rakouska k Německu, koupil Weishun, majitel papírny v Žimrovicích u Hradce nad Moravicí / Schimrowitz bei Grätz dřevo, určené na výrobu papíru (Schleifholz). To pak bylo svezeno do Harty a v předjaří, když Moravice měla dostatek vody, bylo dřevo hozeno do řeky a splaveno až do Žimrovic.
Všichni víme, že náš domovský okres Beroun byl bohatý na lesy a také naše domovská vesnice Bílčice / Heidenpiltsch měla na tom velký podíl, zejména kníže Lichtenstein vlastnil na našem území několik stovek hektarů lesa.
Dne 15. ledna 2021 zemřela Ottilie Stein-ová, dlouholetá redaktorka Bärner Ländchen. Dovolte nám sdílet dvě vzpomínky.
V minulém století se prasata chovala jen pro vlastní potřebu. Sedláci jezdili pro selata do Šternberka / Sternberg nebo do Opavy / Troppau, kde se každý týden konal prasečí trh. Selata přivážela většinou časně zjara, aby do Vánoc dorostla na porážku.
Bylo to v zimě začátkem 40. let. Sněhu bylo hodně a my, zimní sportovci, jsme měli hodně příležitostí se z toho radovat. Přesto jsme, moje sestřenice Irma Appel(ová) z Kunčic / Kunzendorf a já naplánovaly, že o Velikonocích podnikneme lyžařskou túru do Jeseníků.
O příhodu z mládí se podělil rodák Otto Springer. Dnešní zimní podmínky se v poměru k dřívější době velmi změnily. Sněhu bylo hodně a zima pronikala až do sklepů. Z toho jsme si nic nedělali. Naopak! Pohyb v přírodě, sáňkování a lyžování jsme my, vesnická mládež, měli vždycky rádi. To vyplývá také z druhého příspěvku, který mi poslal náš rodák Otto Springer. Otto píše, jak následuje:
Nový rok je už nyní opět o měsíc starší a my stále ještě trpíme omezeními, která nám přináší boj s epidemií corona. Nošení roušek, udržování rozestupů, částečné zavírání škol, mnoho je ještě zavřeno, případně se nemohou konat další akce. Jak rádi bychom opět někoho vzali do náruče nebo sami byli opět do náruče vzati! Ale očkování proti viru dává naději!
V Oderských vrších musely být polní práce ukončeny nejpozději v říjnu. Podzimní deště a často také již přicházející sněžení způsobovaly, že v listopadu práce na poli již nebyla možná. Teď nastala doba domácích zabijaček. Protože tehdy ještě nebyly ledničky a mrazničky, byly důležité nízké venkovní teploty, aby se maso uchránilo před zkažením.
„V březnu zapřahá sedlák koníčky…“ zpívali jsme už ve škole. Březen je v roce obzvláštní měsíc, protože po dlouhé zimě zahřívají Zem první hřejivé sluneční paprsky, a vzduchem vane vůně jara a vůně jarních květin. S kapustou, růžičkovou kapustou a salátem polníčkem se sklízí poslední zimní zelenina, zatímco zahrada se znovu obdělává. Krabice se semeny se protřídí, chybějící semena se zapíší a objednají. Promyslí se plán výsadby zeleniny a salátu. Březen také znamená začátek jara, který v letošním roce (2021) připadá na 20. března. Neboť hned po první oblevě začíná zemědělcům práce na polích.
Milí Schönwaldští / milí obyvatelé Podlesí, přeji Vám pěkný měsíc květen a doufejme, že bez korona! Novinka ve vesnici: nový kříž a památník na hřbitově.
Kdo z obyvatel Roudna/Rautenberg a okolních obcí by se s jistým pohnutím nepamatoval na ten den, který byl vyvrcholením všeho svátečního dění v obci. Ten den přicházelo do Roudna mnoho příbuzných a známých ke svým blízkým, aby tento svátek společně prožili.
Skupinová fotografie z ledna 1915, tedy v 1. světové válce, z tzv. polní nemocnice ve Městě Libavá, byla opakovaně publikována v Bärner Ländchen pod Městem Libavá ale také u jiných obcí. Stále přitom s otázkou, kdo by asi mohly být tyto vyfotografované osoby.
Alois Gromes vzpomíná rád na zážitek ze svého dětství. kdy se mu podařilo ulovit 10 pstruhů.
Dokonce už Ježíšek ležel na slámě. Podle Písma svatého putovali Marie a Josef z Nazareta do Betléma na sčítání lidu. Podle biblického podání se zde ve chlévě narodil Ježíš. Chlapeček byl položen do jeslí na slámu, obklopen pastýři a dobytčaty. K tomuto dni, v němž se narodil Spasitel, se vztahuje letopočet západního světa, jakož i převážně celosvětově užívaný Gregoriánský kalendář. Jako vzpomínku na narození Mesiáše slavíme ještě dnes nejhezčí svátky roku, Vánoce, začínající Štědrým večerem 24. prosince.
Rok 1946 – je tomu už 75 let – v šesti transportech probíhalo vyhnání obyvatel Města Libavá do Německa. Většina z nich už mezitím zemřela. Kdo ze svědků těch událostí ještě žije, byl tehdy v dětském věku. My, tehdejší děti, mezitím letití, z vlastních zážitků vzpomínáme na staré, nám milé městečko s jeho kostelem, na náměstí s jeho obchody, na školu, na ulice a domy a na jeho obyvatele a jejich jména.
Milí rodáci z Mrskles/ Nirklowitz a čtenáři Bärner Ländchen, přečtěte si stručnou zprávu o tom, jak se ztratila Gerlinda. Píše se 8. květen 1945. V Berlíně kapituluje německá armáda. Tato zpráva však do Mrskles ještě nedorazila. Tak se některé rodiny před postupující Rudou armádou, kterou doprovázely zprávy o páchaných hrůzách, vydaly na útěk na Západ. Mezi nimi také téměř 6letá Gerlinda se svou maminkou a 2letým a 4letým sourozencem.
Jsme už v 5. roční době (masopustu), a tak budu s přimhouřením oka vyprávět 2 pravdivé veselé historky, které mi ze svého dětství vyprávěla Traudel Marks, rozená Tschamler. Ty historky mně tak rozveselily, že je chci předat dále. Jedná se o ženskou lest a podplácení a ve druhém případě o znevážení úřední osoby.
Zimní měsíce v Nepřívazi byly velmi tvrdé a bohaté na sníh. Ale dal se z toho také vytlouct kapitál.
Skoro v každém domě v naší malé vesnici Nepřívaz / Epperswagen se chovaly husy, kachny a také slepice. Maso drůbeže poskytovalo v kuchyni lahodné pokrmy a husí a kachní peří bylo velmi žádané jako náplň do přikrývek a polštářů.
Když jsme s mojí ženou Karin a já navštívili v r. 2013 Luboměř/Liebenthal, doprovázela nás Micki Králová a řekla nám, že když chce člověk pocítit vnitřní klid, musí obejmout strom. Strom bude možná povídat o tom, co na místě kde roste, prožil.
Leo se narodil 17. května 1944 ve Velké Střelné / Groß-Waltersdorf v Čechách. Když mu byly dva roky, byla jeho rodina vysídlena. „Vyhnání“ bylo spíše slovo, které se k tomu hodilo: neboť jeho matka se svým malým synem Leo a jeho babičkou s pouhým 50 kg zavazadlem – více si s sebou nesměly vzít – byli vstrčeni do dobytčího vagonu a ze své vlasti vyhnáni.
Přiloženy jsou dvě pěkné pohlednice na místní část Hluboček – Hřebíkárnu, kterou jsem v poslední době poněkud zanedbávala. S přátelským pozdravem Ingrid Hölzel.
Zde v údolí Bystřice se narodila většina mých předků rovněž i já. Údolí se nachází v Nízkém Jeseníku mezi dvěma náhorními plošinami, ležícími po jeho východní i západní straně. Nízký Jeseník zase patří k Moravskoslezským Sudetům / Mährisch-Schlesische Sudeten.
Přiloženy jsou dvě kresby z brožury, vydané roku 1930: „1830-1930-1870 - Akciová společnost MORAVIA pro průmysl železářského zboží a obchod v Hlubočkách a Mariánském údolí.“ První obrázek ukazuje, jak velkou část zabírala továrny na hřebíky v Hřebíkárně. Druhý obrázek zobrazuje elektrárnu, nádraží a také obytné domy. Dvě pohlednice, na nichž byly zobrazeny obytné domy, jsme mohli vidět již v Bärner Ländchen ze srpna/září (dvojčíslo).
V dřívějších Bärner Ländchen (listopad 2013 a duben 2015) jsme mohli číst následující: V roce 1908 mlýn vyhořel. Místo něj rozšířil tehdejší majitel Engelbert Schenk provoz pohostinství o stavbu budovy s byty pro letní hosty. Ta zahrnovala 10 pokojů s kuchyní, kompletně vybavených. V roce 1932 bylo zařízení rozšířeno o taneční pavilon a krásný rybník na koupání a s vodopádem. Letovisko bylo až do vzniku Protektorátu 1939 vždy plně obsazeno, potom však odpadli letní hosté z Olomouce.
Chtěla bych dodatečně za sebe a za krajanské společenství obce Barnov popřát paní Ottilii Stein k jejím 80. narozeninám všechno dobré, hodně zdraví a potěšení, a radost ze psaní pro Bärner Ländchen. Těším se na šťastné shledání v Langgöns.
Milí zigartičtí krajané, na moji výzvu v BL z ledna 2020 se bohužel nepřihlásil nikdo, aby pomohl při obnově pomníku. Tak jsem mu tedy sám a na vlastní náklady vrátil nový lesk.
Vánoční zvyklosti – právě tak bohaté na hlubokou vnitřní zbožnost jako na předkřesťanskou pověru – začaly již na svatého Martina, 11. listopadu. „Martin přijel na bílém koni“, říkalo se v Orlických horách, neboť v tuto dobu většinou pokryl vysoká hraniční pohoří sníh (Šumava, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Českomoravská vysočina a Jeseníky). Je příznačné, že právě rytířský sv. Martin, který si svůj plášť rozdělil se žebrákem, uvádí vánoční dobu, přinášející radost z obdarovávání. Mákem naplněné martinské rohlíčky a v bohatějších domácnostech martinská husa nesměly chybět.
Hlas, který nám byl důvěrně známý, zmlkl. Člověk, který tu stále byl, už není. Co zůstává, jsou vděčné vzpomínky, které nikdo nemůže uchopit.
To první, co mně o naší cestě napadlo, je vděčnost k lidem, kteří to všechno umožnili. Vyrostla jsem v Deggenodorfu (Dolní Bavorsko). Moje matka hodně pracovala a já jsem často byla u své pratety Lotte, její sestry Grete a u mého dědečka Hanse Hertla. Jak často moje teta seděla večer u stolu, rozpustila si vlasy, česala je a utěšovala mně, když jsem měla ve škole starosti. Velmi jsem ji obdivovala. Nikdy si nestěžovala přesto, že měla také hodně práce, občas se smála a večer řekla: „Denní dílo bylo dnes zcela naplněno.“ Již dlouho jsem toužila podívat se jednou na místa, kde ona a její sourozenci vyrůstali. V srpnu 2019 se to povedlo.
Milí občané Kunčic! Nastal leden. Tou dobou už v naší staré vlasti ležel hluboký sníh. Děti a mládež se proháněli na svazích se svými saněmi nebo lyžemi, nebo chodili bruslit.
Jedna veselá příhoda, která se udála již dříve, nás může rozveselit ještě dnes. Pouť, k níž došlo před více než 90 lety, byla pro muže jistě obzvláštním zážitkem. Věřící poutníci mohou dnes pouť do Staré Vody a zpět také hluboce prožívat. Kéž svatá Anna i nadále nad nimi drží svou ochrannou ruku. Gerlinde Kunzmann
Pro rok 2020, od Gabriely Stanzel.
V únorovém 2020 vydání našeho BL mne velmi potěšila správná adresa nového Spolku „Lubavia“ ve Městě Libavá – Tobě milá Hannelore Vogt jako vedoucí domovské obce Stará Voda našeho dřívějšího společného poutního místa – můj nejsrdečnější dík.
V posledním čísle Bärner Ländchen 4/2020 referoval Alois Gromes o návštěvě Olomouce a také Vojnovic / Kriegsdorf. Zde následuje ještě závěr jeho zprávy.
Manfred Krätschmer se podělil o dvě příhody - jedna je z mládí jeho babičky (z roku cca 1925) a druhá je vzpomínka jeho tatínka z roku asi 1942 (z údolí Bystřice / Feistritz nad Hrubou Vodou / Großwasser).
Přání Bruna Domese pro jeho, jak píše, "nejlépe a šťastně provdanou, pečlivou a věrnou" manželku k výročí jejího narození.
Vzpomínka pana Bruno Domese na, jak píše, "krásnou a milou ves blízko pramene Odry".
Smuteční proslov
Ze vzpomínek na starou vlast si dnes dovolím vyprávět zvláštní zážitek. Bylo to v květnu, když naše skupina, vedená panem Ambroschem z Barnova / Bernhau, vyrazila do uzavřeného prostoru. Šli jsme směrem na Rudoltovice / Rudelzau. Podobná hlubokému příkopu klesala bývalá vesnická cesta. Někteří z nás se pokoušeli projít křovím na levé nebo pravé straně a občas se ozvalo zvolání, když v šeru pod baldachýnem listí nalezli nějaké stopy. Tu kávový šálek, tam břidlice, zbytky zdiva ze základů. Hluboké studny, napůl zasypané, nabádaly k opatrnosti.
Ne každý si mohl tenkrát dovolit hudební nástroj. Mnozí to museli našetřit, jak se říká, utržením od úst. Na obrázku (u článku, pozn. překladatele) vidíme muzikanta Angetter-a s hudebními žáky. Druhý žák ve spodní řadě vpravo je bývalý místní krajanský zástupce Adolf Hausner. Žák v dolní řadě vlevo je bratr mého otce, Hans Polzer.
Jako každý rok vzpomínáme na toto datum, kdy „2 dny a 2 noci táhla ruská armáda“ naší tak tichou vesničkou Matky Anny. Pro generaci, která to prožila, to byla zlá doba ale porovnávat to s neviditelným nepřítelem „corona“ nesnese srovnání.
Walter Schmied vzpomíná: Milí krajané, dnes je zemědělství již tak technicky vyspělé, že může být velmi zajímavé malé ohlédnutí na to, co asi před 80 lety v měsících srpnu a září bylo skutečností.
Velmi důležitý dopravní uzel v katastrálním území Kozlova / Koslau. Již u jména se naskýtá první otázka, proč se tato centrálně položená křižovatka jmenuje „Při Zeleném Kříži / Beim Grünen Kreuz“ a ne „U Zeleného Kříže / Am Grünen Kreuz“. To není jenom svéráznost kozlovského nářečí, nýbrž také blízkého okolí. Tak se např. území „Při Cikánském Pačesu / Beim Zigeuner Büschl“ také nejmenuje „U Cikánského Pačesu / Am Zigeuner Büschl.“
Ráda jsem bývala také v posledním domě v obci u rodiny Hampel-ovy, protože Gisi a malá Anči / Antschi s námi chodily do měšťanky v Potštátě / Bodenstadt. Jednou malá Anči zapadla do velké sněhové závěje, naštěstí jsme dorazily včas a mohly ji vytáhnout.
Zprávy v BL o pěších poutích do Staré Vody ve mne probudily vzpomínky na svátek svaté Anny. Narodila jsem se v roce 1939 jako Edith Willscher – Willschera řezníka – ve Městě Libavá/ Stadt Liebau, a ještě vím, že jsem nábožně, se sepjatýma rukama klečela vedle cesty, po níž šli kolem mne poutníci z Kroměříže / Kremsier. Dostala jsem různé sladkosti a věřící, kteří se vraceli domů, mne ozdobili věnečky.
Vzpomínky a zážitky před a po napochodování ruské armády do Vojnovic / Kriegsdorf, mladší mezi námi jsou odkázáni na vyprávění.
Paní Hildegarda Stoeber-Goetz-ová zemřela již v roce 2009 ve stáří 86 let. Její sdělení o životě v Boškově snad vyvolá v některých lidech vzpomínky na dobu, poznamenanou hlavně těžkou prací, kterou bylo nutno vykonávat. Vedl se jednoduchý, ale většinou také skromný a spokojený život.
Také dnešní doba je ještě bohatá na vzpomínky, což dokazuje následující událost z hrozných a nešťastných dnů roku 1945.
Vánoce jsou už delší dobu za námi a také již pozvolna dohasíná záře jejich světel. Ale právě v této tmavé době, kdy slunce vychází pozdě a už se zase brzy loučí, touží člověk po světle a teple. Takže se velmi těšíme z prvních jarních květinek, které už nesměle vystrkují pupeny z ještě studené země.
Od Jutty Hahn, která loni podnikla cestu na Severní Moravu, jsem dostal reprodukované fotografie z pozůstalosti její pratety Lotte Hertl. Tyto obrázky budou asi neznámé téměř všem Libavanům.
Příběh z Kozlova k pousmání a přemýšlení.
Dříve než poreferuji o svých zážitcích z mé staré vlasti, ráda bych se čtenářům BL nejdříve představila. Jmenuji se Christina Reitz, rozená Kluger. Narodila jsem se v prosinci 1942 jako 4. a nejmladší dítě manželům Stefanii a Karlovi Kluger v Norberčanech, okres M. Beroun. Moje rodina obhospodařovala velký statek s chovem dobytka, rolnictvím a vlastním lesem. Všechno musela při vyhnání v srpnu 1946 opustit, a odejít jen s tím nejnutnějším. K mé velké lítostí, teprve až s přibývajícím věkem, vzrůstal můj zájem spojený s náznakem melancholie a touhy poznat svůj původ v Sudetech.
Sedlák v Barnově / Bernhau měl čeledína. Byl to zdravý červenolící mládenec se zářícíma očima.Byl také vždy dobré mysli, a každý, kdo ho poznal, z toho měl potěšení. Ale najednou se s ním stala změna. Byl bledý, hleděl zasmušile a pryč byla jeho slunná nálada. Tak tedy, v čeledínovi ze sousedství měl dobrého přítele, a ten, když viděl tu změnu, myslel si, že kamarád je nemocen, a proto se ho na to vyptával.
V často bezesných nocích se mi vybavují mně drahé vzpomínky z minulosti. V mysli se objevuje mnoho lidí, kteří mi byli v dětství i dospívání nablízku. Skoro všichni již nejsou naživu a mnohé z nich velmi postrádám.
Co se může stát, když zaměníte telefonní číslo. O úsměvnou historku z 60tých let minulého století se s námi podělil Manfred Krätschmer.
V roce 1912 byla výroba zápalek s použitím síry (sirky) / Schwefelhölzchen zákonem zastavena a výroba jiných zápalek / Zündhölzchen, tak zvaných švédských zápalek / Schwedenhölzer, byla podřízena státnímu monopolu, to znamená, že stát převzal a dohlížel na výrobu a obchod se zápalkami, a zatížil tuto nepostradatelnou komoditu daní.