MENU
Zpět na výpis akcí

...na věčnosti

Odešly nám pamětnice...

 

Dlouholeté přátelství s Hiltraud Benischovou bylo jedním z důvodů proč jsem usiloval o založení Okrašlovacího spolku Lubavia. Urychlilo to mé pochopení obrovského pouta zdejších rodáků k jejich zaniklým domovům. Pokud jsem se s Hildou setkal, tak se naše rozhovory točily vždy kolem jednoho tématu. Tím bylo Libavsko a jeho minulost. Mnohokrát mi vyprávěla o svém vztahu k místům, které vždy považovala za svůj skutečný domov. Tím byla zaniklá Velká Střelná a okolí. Už si ani přesně nepamatuji kolik let jsme se znali. Bylo to někdy v době, kdy vyšla moje útlá brožůrka o historii tohoto regionu.

Některé rodáky jsem znal už z dřívějších let, když jsem začal s fotografiemi v rukou prolézat zbytky domů v zaniklých vesnicích. Při tom jsem vzpomínal na klukovské dobrodružné výpravy do vojenského prostoru, lovil v paměti rozhovory dospělých z mládí. Všechny tyto aktivity však měly jedno velké mínus. Chybělo jim pojítko. Jako mladý hoch jsem se na vše díval klukovským pohledem a to vzájemné propojení mých poznatků mi scházelo. Znal jsem sice různá fakta, měl jsem v krabici mnoho příběhů a fotografií, byly to ale jen poznámky a tak trochu exotické obrázky minulosti. Ten lidský rozměr a pochopení mnoha souvislostí do toho vložila až Hilda.

Když jsem bydlel v Hrubé Vodě, mnohokrát jsem šel kolem jejího domu když mi ujel vlak do školy v Hlubočkách, nebo jsem záměrně šel ze školy pěšky. I to nás poměrně rychle sblížilo. Sice jsem ji z té doby neznal, nebyl jsem tak ale úplně cizí a hned od počátku jsme si měli o čem povídat. Postupně mě seznámila se svými přáteli ze svého mládí, při společných výpravách do Velké Střelné mi ukazovala místa kde co stálo a doplnila to svými fotografiemi. A co bylo pro mě velmi důležité, přeložila mi mnoho německých materiálů.

Nechci zde popisovat její pohnutý životní příběh, který jsem ji doslova donutil napsat, abych ho mohl zařadit do své knihy. Vždy se bránila že není o čem psát. Koupil jsem ji velký sešit, do kterého mi překládala získané materiály. Jednou jsem v něm našel místa po vytržených stránkách. Hilda se přiznala, že tam byl napsán její příběh. No a protože se ji zdál takový všední a nezajímavý, spálila ho. Tak nastalo druhé kolo přesvědčování. Jednou mi přišel z Hluboček dopis. Divil jsem se proč mi Hilda píše, když jsme si často telefonovali. Obsah byl poměrně stručný a začínal slovy: „Musím to rychle poslat nebo to spálím.” Naštěstí to neudělala. Nechci zde její stručně popsanou životní cestu opisovat. Opsal jsem ho do své knihy. Jen jsem opravil některé pravopisné chyby, přece jen měla německé školy. Příběh je krátký, ale má velkou hloubku. Hilda ho psala svým srdcem, od bezstarostného mládí až po den, kdy její sestry a kamarádky odvážely nákladní auta do připraveného transportu do Německa. Ona musela zůstat. Tak ji z náklaďáku sundali.

Tady bych chtěl Hildu citovat: „ Až auta zmizela za kopcem, vzala mě maminka za ruku a šly jsme na hřbitov. Tam jsme si sedly na hrob mojí vlastní maminky a pobrečely jsme si. Když jsme přišly domů, bylo už pozdě. Domy byly prázdné, všude bylo najednou ticho, zůstaly jsme samy. Stála jsem a přemýšlela, co bude dál? Pochopila jsem, že skončilo bezstarostné mládí a začíná tvrdý život.”

Kdykoliv budu ve Velké Střelné, Smilově, nebo v blízkosti naší kapličky u Vojnovic, na jejíž opravu finančně přispěla, zákonitě si na Hildu vzpomenu. Dřevěný kříž na zaniklém hřbitově ve Velké Střelné stojí poblíž místa kde byl hrob její matky. Ta skromná, hluboce věřící žena sem neodmyslitelně patří a je pevnou součástí zdejší historie. Když měla možnost podívat se „tam nahoru,” jak své rodné Velké Střelné v hlubočském údolí říkala, nic ji v tom nemohlo zabránit. Klouby najednou přestaly bolet, všechno se dalo odložit, nic nebylo tak důležité.

Až přijde můj čas tak bych si přál, aby můj odchod do toho neznáma byl podobně klidný a tichý. Jednou se tam na té cestě bez konce zase potkáme. Bude to „tam nahoře” doslova.

Jindřich Machala.

 



Zpět na výpis akcí