Marek Bohuš představuje paralely mezi Vojenským újezdem Libavá a Vojenským výcvikovým táborem Prameny.
Na školu máme každý nějaké vzpomínky, někdo pěkné, jiný nepříjemné. Škola v nadpisu si zahrála hlavní roli ve vojenském instruktážním filmu „Boj o osadu“ z roku 1948 a možno říci, že jí to příslušníci Československé lidové armády spočítali i s úroky. Stávala v obci Čistá (do roku 1948 Město Litrbachy, před rokem 1945 starobylé a královské horní město Lauterbach Stadt) v okrese Sokolov. Zde, ve vysídlené krajině Slavkovského lesa, dříve Císařského lesa či Kaiserwaldu, zřídilo ministerstvo obrany po válce Vojenský výcvikový tábor Prameny (VVT). Zaniklá obec Sangerberg proslula pod tímto českým názvem nechvalně na přelomu tisíciletí svou astronomickou zadlužeností (ve snaze navázat na lázeňskou tradici a stáčet minerálku) a jako jediná z okolních sídel je v obecném povědomí.
Jak to souvisí s Libavskem? Pokud pomineme skutečnost, že tam teče říčka Libava, pravostranný přítok Ohře, je zde řada podobností mezi VVP Libavá a VVT Prameny. Vraťme se ke zmíněnému půlhodinovému filmu. Vojáci v něm předpisově demolují opuštěné sídlo, které by dnes patrně požívalo památkové ochrany jako rezervace venkovské architektury. Zdi letí do povětří, tank projíždí domem, dělostřelectvo čistí překážky ̶ rozuměj domy, které hoří ̶ dokonce se bombarduje. Okna se čistí plamenometem, veřejnou zeleň obstarávají minomety. Duch doby „all inclusive“. Škola, jako hnízdo odporu nepřítele je nakonec slavně dobyta. Podobně se trénovalo i na některých libavských vesnicích, jen to tenkrát nezachytila kamera. Ty filmaři přivezli, teprve když se v 80. letech na Libavé natáčel film Boj o Moskvu. V té době toho ovšem k ničení už moc nezbylo.
Jak vrchovina Slavkovského lesa, tak Oderských vrchů byly už od středověku zdrojem nerostného bohatství. V západních Čechách to byly především rudy cínu a olova, na střední Moravě hlavně pokrývačská břidlice, i když zaniklou ves Olověnou (Barnov) máme na Libavsku také. Jak ložiska cínu, tak ložiska břidlice dosáhly ve své době evropského významu a těžba probíhala až do 20. století. Dodnes nacházíme v obou oblastech zachovalá i zaniklá důlní díla, stopy po rýžování (středověká rýžoviště cínové rudy se zachovala zejména v prostoru Kladské a Pramenů) a mocné odvaly břidličné hlušiny (Hrubá Voda, Smilov, Velká Střelná).
Založení vojenského újezdu, byť v uměle vylidněné krajině, je diskutabilní počin, protože se zde střetávají protichůdné zájmy. Ustoupit musí zemědělské využití, cestovní ruch (v případě malých lázní Prameny), dopravní obslužnost okolí (dlouhé objízdné trasy), nemluvě o ochraně kulturního dědictví. Po zrušení vojenského újezdu Prameny roku 1954 se ve zprávě konstatovalo, že bylo zničeno 2115 domů, pět kostelů, tři hřbitovy, a to za necelých osm let jeho existence.
Proč zanikl vojenský prostor na železné oponě zrovna v době nejtužší studené války? Příčinou byl ještě jeden konflikt zájmů: těžba uranové rudy. Zatímco odepsání zásob břidlice bylo snad průchodné a ani snahy o obnovu její těžby ve Velké Střelné v mnohem liberálnější atmosféře let devadesátých nebyly úspěšné, uran bral všechno. Od roku 1947 byla dohoda mezi Jáchymovskými uranovými doly a vojskem o těžbě, ale jak geologický průzkum pronikal hlouběji do újezdu VVT Prameny, hrozilo, že se prospektoři stanou pohyblivými cíli. Roku 1952 proto začala armáda připravovat nový vojenský prostor Doupov, a když bylo Jáchymovskými doly potvrzeno, že v prostoru nedalekých Doupovských hor nebudou po dobu 10 let prováděny žádné hornické práce, bylo rozhodnuto. VVP Hradiště v Doupovských horách byl založen roku 1953 a přetrval dodnes.
Poslední z řady analogií je jako přes kopírák: Dorschnerův vodní mlýn na říčce Libavé v Reichenbachu (Bystřině) byl zrušen a zbourán. Ve skalním ostrohu vyražená štola z roku 1926 s vodním náhonem přetrvala (ruší se mimořádně obtížně), a zdroj vody byl využit pro betonové koupaliště. To je dnes mimo provoz, ale na místě mlýna funguje malá vodní elektrárna. Kdy jen jsme tohle už viděli? Ale ano, tzv. Čepičkovo koupaliště (Alexej Čepička, ministr spravedlnosti, později národní obrany a zeť Klementa Gottwalda) u železniční stanice Smilov v údolí Bystřice. A konečně: proč se vlastně zabývat o prázdninách školou? Může za to půdovka z nadpisu (slangový výraz pro harampádí odložené na půdě, které za pár desítek let uzraje v muzejní exponát), mapa jakéhosi velkostatku popsaná frakturou (lidově zvanou švabach) o rozměru 59 x 47 cm s očíslovanými lesními pozemky. Lištami a hřebíčky je upevněna v dřevěném rámu, který se dá díky pantům sklapnout a sloužil zřejmě pro bezpečný převoz a práci v terénu.
Zobrazené území je obklopeno následujícími subjekty: Herrschaft Stift Tepl (Panství kláštera Teplá), Herrschaft Falkenau (Panství Sokolov), Herrschaft Königswald (Panství Kynžvart), Gemeindewald Rauschenbach (obecní les Sítiny dříve Survody či Raušenbach), Gemeinde Sangerberg (Obec Prameny), Frohnau (Vranov), Rojau (Rájov) a Schönficht (Smrkovec). Jádro mapového listu představují obce: Glatzen (Kladská), Schönlind (Krásná Lípa), Ober- a Unter- Rockendorf (Horní a Dolní Žitná), Wöhr (bývalý Ostrov), Ober- a Unter- Perlsberg (Horní a Dolní Lazy). Výsledkem rešerše je názor, že mapa zobrazuje revíry Kladský, Sangerberský, Perlsberský a Vranovský, které jsou rozlišeny barvami červenou, žlutou, zelnou a modru. Majitelem se roku 1873 stal kníže Otto Friedrich Schönburg-Waldenberg, který z Kladské vybudoval proslulou honitbu. Do té doby byly lesy po staletí přísně vyhrazeny jako zdroj dřeva pro zmiňovanou důlní činnost.
Jak se mapa z VVT Prameny ocitla v Hlubočkách na hranici VVP Libavá? Přivezl si ji jako válečnou kořist převelený voják? Vojenský lesák? Poválečný zlatokop?
V Kladské mají dnes Dům přírody Slavkovského lesa, tak snad to stihnete ještě tohle léto.
Pozn.: Do r. 1952 se vojenské újezdy nazývaly Vojenský výcvikový tábor.
Autor: Marek Bohuš
_ _ _
