Zpět na výpis obcí

Barnov (Olověná) – Bernhau

Kdysi malebná obec Barnov ležela v táhlém bočním údolí Barnovského potoka (Dorfbach), jež vycházelo od severu na jih z nivy řeky Odry, asi 8 km jihovýchodně od Budišova nad Budišovkou. Výškový rozdíl jen mezi středem obce, kde stál kostel s farou a školou, a horním koncem tvořil přes 100 metrů, celkově pak téměř 200 metrů, jelikož první domy se takřka dotýkaly řeky Odry a poslední chalupy stály na jižním úpatí Zienbergu - Olověného vrchu (616 m n.m.). V roce 1930 obec tvořilo celkem 75 domů s 353 obyvateli, z nichž se pouze 10 hlásilo k české národnosti.

Související články: Barnov 5/2018 - úklid okolí kostela

Barnov (Olověná) – Bernhau

Kdysi malebná obec Barnov ležela v táhlém bočním údolí Barnovského potoka (Dorfbach), jež vycházelo od severu na jih z nivy řeky Odry, asi 8 km jihovýchodně od Budišova nad Budišovkou. Výškový rozdíl jen mezi středem obce, kde stál kostel s farou a školou, a horním koncem tvořil přes 100 metrů, celkově pak téměř 200 metrů, jelikož první domy se takřka dotýkaly řeky Odry a poslední chalupy stály na jižním úpatí Zienbergu - Olověného vrchu (616 m n.m.). V roce 1930 obec tvořilo celkem 75 domů s 353 obyvateli, z nichž se pouze 10 hlásilo k české národnosti.

První písemná zmínka o vsi (Bernau) pochází z roku 1394. Patrně však byla založena někdy okolo přelomu 13. a 14. století jako hornická osada. Rudné doly s příměsí stříbra se v okolí Barnova a zejména Olověného vrchu, označovaného tímto názvem prokazatelně již v 16. století, zmiňují přinejmenším od 17. století. V době nového rozmachu těžby ve 2. polovině 19. století zaměstnávaly okolní doly několik set dělníků (v roce 1893 až 280 osob). Hornická minulost dala v roce 1949 již vysídlené a opuštěné obci i nový úřední název - Olověná.

Přes hornickou aktivitu zůstával Barnov převážně zemědělskou obcí, i když podmínky byly těžké. Lidé pěstovali především žito, ječmen, oves, hrách, brambory, len či řepu. Jen pro zajímavost uveďme, že v obci se nacházely čtyři statky s výměrou nad 40 ha pozemků, přičemž nejvíce půdy (66 ha) patřilo k bývalému vrchnostenskému statku. Centrum obce se rozprostíralo v jejím přibližném středu díky kumulaci významných budov v čele s kostelem Všech svatých, přilehlým hřbitovem, farou a školou. Nedaleko se tyčil i pomník padlým z Velké války. Ve vsi byl i někdejší vrchnostenský statek čp. 1, dědičná rychta čp. 77, dva hostince čp. 36 a čp. 74, dvě hokynářství, kovářství čp. 59, řeznictví čp. 11, obuvnictví čp. 12, a svého času tři vodní (jeden i s pilou) a větrný mlýn.

Špatná dopravní dostupnost a celková odlehlost (elektrifikace až v roce 1936) se projevila jednak v existenci řady starobylých dřevěných stavení, které zde přežily až do zániku obce a jednak v místním folklóru, ve kterém se zvlášť silně rezonovala zastrčenost tohoto sídla a dlouho přetrvávající víra v nadpřirozeno. Po generace se tak ústně přenášely lidové prupovídky jako: „Barnov neuvidíš, dokud do něj nosem nenarazíš. Barnov přikryl čert ocasem. Barnov leží na konci světa. Barnov je díra světa přikrytá prkny“. V životě lidí byla silně zakořeněna víra ve strašidla a různé jiné pověry. Například se ještě ve 20. století věřilo na tzv. uřknutí dobytka (Berufen), proti kterému se zvířatům uvazovaly červené mašle.

Po odsunu německého obyvatelstva v průběhu října 1946 zůstala obec poloprázdná. Většina potenciálních osídlenců se po seznámení s realitou rozhodla pro lepší štaci a proto v obci zůstalo jen několik rodin, které záhy stihl stejný osud jako jejich německé předchůdce. Obec byla rozebrána coby levný stavební materiál. Dodnes je tak nejzachovalejší stavbou obce torzo pozdně barokního kostela. Na někdejší existenci obce odkazuje v její dolní části i památník vybudovaný rodáky v roce 1994.

Zpět na výpis obcí