Příběh z Kozlova k pousmání a přemýšlení.
Každý rok o Vánocích nám otec – jen s malými obměnami – vyprávěl starou a mnohým známou historku o „vyzvednutí osla“. Aby vyprávění a děj udělal živějším, uváděl vždy více osob z okolních vesnic.
Psal se rok 1909 po Betlému, když jediný kůň ve stáji, ve Skrickově usedlosti č.47 v Kozlově, na 2. vánoční svátek po dlouholeté věrné službě odešel na věčnost. Musela tedy být náhrada pro nadcházející jarní objednávky.
Jeho otec Franz (můj dědeček) měl úžasnou myšlenku, vyzkoušet nastávající jarní objednávky ne s koněm, nýbrž s cenově příznivějším mezkem, křižencem mezi kobylou a oslím hřebcem.
6. ledna (Svatí tři králové) slyšel v protější hospodě „U pramene Odry“č.15 od Franze Zweschpera č.43, že sedlák Horník č.16 v Padesátí Lánech / Fünfzighuben (osada u Potštátu) by měl mít dva mezky a jednoho by se vzdal.
Hned první neděli po Hromnicích (2. února) a ranní návštěvě kostela ve Velkém Újezdu/ /Groß-Ujezd, se vydali můj 42letý dědeček a můj 13letý otec Edmund na 9,5 km dlouhou cestu do Padesáti Lánů. Tam však trochu nazlobeně zjistili, že to nebyli žádní mezci, které velkostatkář Hornik (34 ha) měl ve stáji, nýbrž že to byli normální osli. Aby jejich cesta nebyla nadarmo, byla sjednána pro osla zkušební doba. Jeden z těch dvou exempářů se zvlášť líbil, měl všechny zuby, oddaný pohled, pocházel z Hofmühle v Milovanech / Milbes a slyšel na jméno Isidor. Otec a syn vedli hned zvíře na ohlávce do Kozlova.
Už za krátkou dobu potkali kolářského mistra Jordana č.119 z Potštátu, s klanicí na rameni. Ten se ptal s úžasem: Proč musí Kalla (?) jít, může přece jet na oslovi. Řečeno, uděláno. Syn Edmund vesele nasedl a šlo se dále. Ale jen do Boškova / Poschkau, neboť tam stála před Lehnert/Grohmanovým domem č.35 30letá Antonie v zimním kabátě barvy oslí šedi. Isidor se v náhlém úžasu prudce zastavil. Antonie si prohlédla ty tři postavy a povídá: „Franzi, proč ty jdeš a kluk se svýma odpočatýma nohama může sedět? Ihned změnili své pozice. Ale osel, navzdory dobrým domluvám, nechtěl jít dále. Teprve pár doušků vody přineslo obrat.
Cesta pak probíhala dobře, až když „U zeleného kříže“ potkali Josefa Madera z Ranošova/ Prussinowitz č.7, pozdějšího švagra mého otce a muže jeho sestry Ludmily, na cestě do Nové Vsi / Neueigen.
Zeptal se: „Pročpak musí jeden jít? Na oslu máte přece dva dost místa!“ Edmund si okamžitě k nelibosti Isidora přisedl a ten se dal váhavě do pohybu. Zvlášť pohodlně nechali za sebou první domy v Kozlově.
Před domem č.46 stál „Nopper“ Domes v nedělních šatech. Zatřásl nechápavě hlavou a mínil: „Copak nevidíte, že ten ubohý osel je přetížen? Ten se už nedokáže dostat až k vám.“ Oba zahanbeně sestoupili. Zvíře se však nepohnulo ani o milimetr ze silnice směrem ke dvoru a stáji. K nesení bylo se svými 200 kg příliš těžké. S hlasitým „jah, jah …“ přispěchal vrchní učitel Vincenc Smitczek (otcův kmotr) z budovy školy šikmo naproti, č.76. Spojenými silami a s boží pomocí táhli a tlačili Isidora zbylých padesát metrů do jeho nového domova.
U společné nedělní večeře pronesla Josefova babička (rozená Libicherová) s mírným výsměchem: „Doufejme, že dnešní zážitek s oslem bude poučením pro vás oba osly. V životě se nemůžeš každému zavděčit!“ Po dohodnuté zkušební době byl přece jen tvrdohlavý a také často hlasitý Isidor vrácen zpět. U Skricků došli jednomyslně k názoru, že kůň je holt kůň a nemůže být nahrazen oslem, ledaže by Kozlov ležel ve vysokých horách.
Erich Skricka
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020/ No. 12/ str. 494-496
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _