Kdo z obyvatel Roudna/Rautenberg a okolních obcí by se s jistým pohnutím nepamatoval na ten den, který byl vyvrcholením všeho svátečního dění v obci. Ten den přicházelo do Roudna mnoho příbuzných a známých ke svým blízkým, aby tento svátek společně prožili.
Již za ranních červánků vyjížděly první nákladní auta s trhovci, kteří pak kostelní náměstí a přilehlé ulice a cesty obsadili svými prodejními stánky. Že při tom bvlo často pěkně živo je pochopitelné, neboť poslední dobou bývalo i přes 130 stánků, které chtěly získat co nejlepší místo. Slavná (Velká) mše ve farním kostele, při níž účinkovalo přes 30 zpěváků a hudebníků, znamenala církevní vyvrcholení, a po něm následovalo setkání všech, kdož přišli za svými příbuznými a známými. Odpoledne pak byl výroční trh se vším obvyklým, co k tomu patří, jako kolotoč, houpačky a všechno to rozmarné, co se zde ve ve Švábsku nabízí na místech, určených k zábavě. Večer se mládež sešla k tanci, hrálo se v obou tanečních sálech, a tím byl svátek ukončen.
O tomto dni bylo všechno radostné a veselé, přesto však událost, která dala podnět k tomuto každoročně opakovanému lidovému svátku, byla velmi tragická a smutná.
Bylo to, jestli si dobře pamatuji 23. června 1861, kdy v neděli odpoledne sedělo v dřevěném výměnku selského statku Hauptfleisch několik mužů, mezi nimi i můj dědeček, který mi vyprávěl, že v 5 hodin se náhle setmělo. Podívali se z okna a viděli, jak se směrem od Rázové/Raase velkou rychlostí blíží bouře. Nato řekli: „To jsou ty nejnebezpečnější bouřky, které přicházejí z této strany“. Někteří z nich odešli ihned domů. Vzápětí začaly bubnovat první kapky a při průtrži mračen, která nastala, se na nebi křižovaly blesky za nepřetržitého hřmění a burácení hromu. Zdálo se, že nastal konec světa. Všechny cesty a potoky se rozvodnily na dravé řeky, které sebou odnášely všechno možné: Napřed šly prkna, ploty, stromy, potom následovaly polní stroje a po nich prasečí chlívky, často spolu se zvířaty. To vše hnal dravý vesnický potok do údolí, a přitom všechno rozbíjel a drtil o stěny a skály.
Nepřetržitě proudily přívaly deště, když se z údolí Moravice/Mohra ozvalo volání o pomoc. Tam nad Červeným mlýnem/Roten Mühle (později Družstevním mlýnem/Genossenschaftsmühle) stály mezi mlýnským náhonem a Moravicí 2 domky, které už byly až po okna pod vodou, a byly ohroženy kmeny stromů a trámy, unášenými dravým proudem. V jednom z dřevěných domků svítilo světlo a žena, která zde bydlela se svými dětmi, volala o pomoc před zuřící povodní. Nikdo jí však pomoc nemohl poskytnout. Voda stoupala vteřinu za vteřinou, nakonec zvedla domek a proud ho hnal do údolí. Volání rodiny o pomoc pronikalo zuřivou bouří. U jezu Pressekmühle se domek roztříštil, světlo zhaslo a volání utichlo.
V příštích dnech, když voda opadla, bylo možno přehlédnout celou pohromu, splavená pole, škody na budovách a na cestách. Obyvatelé se rozhodli vykonat prosebné procesí k horskému kříži na Velkém Roudném/Rautenberg, které se vykonalo v den Petra a Pavla. O tomto dni se pak procesí každoročně opakovalo. Zpočátku chodili ke kříži také obchodníci a prodávali růžence, svaté obrázky a podobné věci. Protože se procesí zase vracelo do kostela, zůstávali obchodníci dole na kostelním náměstí a čekali zde na návrat zbožných poutníků. To nabíralo stále větších rozměrů tak, že se z toho vyvinul pravidelný výroční trh a prosebné procesí se konalo na předchozí nebo na následující neděli. Ale procesí se stávalo víc a více všeobecnou poutí za stále větší účasti okolních vesnic, jako byly Křišťanovice/Christdorf, Bílčice/Heidenpiltsch, Rázová/Raase a v neposlední řadě Leskovec/Spachendorf s jeho duchovním pastýřem H.H. farářem Schaffer-em, který se často zúčastňoval procesí se svými farníky. Horský kříž na vysokém Velkém Roudném nám všem byl symbolem svatého místa, ke kterému jsme putovali za zpěvu a modliteb, hraní hudebních chorálů a doprovodu písní, kde jsme mohli své modlitby a prosby milému Bohu přednést tím vroucněji.
Berthold Gabriel, tajemník obce Rautenberg (1888–1957 Gabelbach)
_ _ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020/ Nr. 08/, str. 320-322
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _