Pokračování svědectví ze života Mathilde Polzer-ové od roku 1939 zprostředkoval Hermann Köhler.
Pokračování zprávy Mathildy Polzer-ové
Píšu to, ale není to ode mě, píšu to, co jsem slyšela od jednoho kamaráda. Píše také, že je překvapen, že jsme dosud nedostali oznámení. Kromě jiného píše, že z jeho jednotky nezůstal ani jeden důstojník. Sešla jsem dolů k Riči a když jsem vešla dovnitř, nikdo nic neříkal. Pak to najednou z Riči vytrysklo: „Mami, Rudi už není“. Polekala jsem se a nedokázala jsem říci nic jiného, než že tomu nevěřím. Tento okamžik nikdy nezapomenu. Nemohla jsem naříkat a lamentovat a také ne plakat. Pak celou noc. Až ráno mi řekla Anna: „Já tomu také nevěřím“. Teprve nyní jsem mohla plakat, to bylo v postním týdnu v úterý. Ve středu časně ráno přichází pošťák s balíkem dopisů, všechno červeně podtrženo a Anna křičí: „Milý Bože, dopisy zpátky“ Pošťák zcela bázlivě říká: „Mám ale ještě jeden dopis a vy už víte, jaký“. Anna vezme dopis, roztrhá ho a nechá ho spadnout a říká: "„Nemohu to číst, ať to přečte někdo jiný“. Tu naštěstí přichází Heini, vezme dopis a čte, že nám s lítostí oznamují, že Rudi je od 15. ledna po bitvě východně od Porogetzu nezvěstný a je možné, že je v zajetí, ačkoliv pro to nejsou žádné důkazy. To bylo pro mě vysvobození, i když je to také hrozné.
Přišel malý Gustl a vyslovil mi soustrast. Podívám se na něho a říkám: „On přece není mrtvý“. On na to: „Lepší je být mrtvý než zajatý“. Já říkám: „Ne, pro mě ne, Rudi už prošel všude, a tak to bude i tentokrát a já mohu přinejmenším doufat“.
Tak odešel. Já sama nevím, jestli jsem měla sílu to všechno zvládnout. Ovšem nejdříve jsem si řekla: „Nyní nechám pole ležet a nebudu nic dělat. Můj život nemá cenu, když je Rudi pryč“. Ale co se dalo dělat, bylo jaro a pole musela být obdělána. Tak jsem tedy znovu začala. Při práci se přišlo přece jenom na jiné myšlenky, a tak uběhl rok 1942.
To byla druhá část. Pokračování následuje.
Pokračování a poslední díl Mathildy Polzer-ové
V roce 1943 jsme dokonce začali stavět. Kuchyň, sklep, komoru. Všechno jsme zrenovovali a vydláždili dvůr. Nechali jsme udělat zbrusu nové dveře. Myslelo se, že válka nebude trvat věčně. A až jednou Rudi přijde domů, tak má shledat všechno v pořádku. Plány jsme dělali také pro rok 1944. Chtěli jsme renovovat pokoje, máme už nové dveře a necháme udělat hodně veliká okna, také prkna jsme koupili, i nový plot a zahradu chceme udělat a koupili jsme 60 m drátěného pletiva. To všechno stojí hodně peněz, ale: „Člověk myslí, a Bůh řídí“. V červenci 1944 přeletěly nad námi první bombardovací letky a pak to pokračovalo tak, že nebylo klidu ve dne ani v noci. Sotva se člověk objevil na poli, už začaly houkat sirény. Takže jsme museli běžet domů a zavřít se do sklepa. Ale to nebyla žádná ochrana. Hřmění bomb z Vídně bylo hrozné poslouchat. Tak ten rok uběhl ve velkém strachu. Ani v zimě 1944 /1945 to nebylo lepší. Na Nový rok padaly bomby i ve Velké Bystřici / Gross Wisternitz.
Ze Slezska už přicházejí celé transporty uprchlíků. Lidé ve vlacích umačkali dokonce děti. V předjaří 1945 bylo slyšet dunění fronty už kolem Krnova / Jägerndorf a u nás jsme ještě všichni chtěli vítězství. Pak došlo k ubytování vojska, u nás ve výměnku to byla kuchyně. Vyhrabali příkopy a jámy, a wehrmacht budoval zátarasy. Občané Mrskles / Nirklowitz měli zadržet Rusy, ti už byli v Hlubočkách / Hombok, a v rádiu se stále ještě vyřvávalo: „Vítězství, vítězství.“ Celá vesnice byla přeplněna uprchlíky a bylo tam velmi mnoho vojska. Ruští letci neustále ostřelovali cesty. Uprchlíci byli zabíjení na povozech, které byly ostřelovány palubními zbraněmi. Byla to hrozná sobota. Za neustálého bombardování se vojáci chtěli za vesnicí zakopat. Lidé museli odtud utíkat a nemohli mrtvé ani zahrabávat. Také lidé z Mrskles byli zraněni. Pak přišel rozkaz, ženy a děti do lesa, ale ten nebyl proveden. Na co taky? Každému už bylo všechno jedno. Tak tato strašlivá noc uběhla.
Zde náhle končí zápis Mathilde Polzer-ové. Mathilde přišla se svými rodinnými příslušníky 1946 do Bavorského Lesa / Bayrischer Wald a jako 75letá zemřela v r. 1951 s myšlenkou, že svého syna Rudiho už nikdy neuvidí.
_ _ _ _ _
Zdroje:
Bärner Ländchen 2022/ No. 1/ str. 43
Bärner Ländchen 2022/ No. 2/ str. 95-96
Autor: Hermann Köhler
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _