Prameny: BL 1984 a 1988. Železniční trať Olomouc – Krnov / Olmütz – Jägerndorf byla, jak známo, uvedena do provozu v roce 1872. To vedlo ve městě Dvorcích k přáni, aby také ono získalo připojení na železnici, Toto přání bylo dlouho opomíjeno, avšak v r. 1896 byla tak velká nezaměstnanost, že v rámci vytváření pracovních příležitostí bylo zahájeno plánování a stavba přípojky. Značný příspěvek města Dvorců toto rozhodnutí ulehčilo.
Stavěla se úzkorozchodná lokální dráha z odbočné stanice Beroun – Ondrášov do Dvorců. Trať dlouhá 11,5 km měla rozchod kolejí 760 mm, a od začátku byla ve vlastnictví státu. Kromě obou konečných nádraží byla ještě nádraží: Beroun – město / Bärn Stadt, Čabová / Brockersdorf a Rejchartice / Reigersdorf. Ve Dvorcích se nacházela výtopna pro 2 lokomotivy se společnou vodárnou. Nasazené osobní vagony byly vybaveny výlučně dřevěnými lavicemi 3. třídy. Denně byly v provozu 3 páry vlaků. Snahy zavést další pár ztroskotaly na nedostatku cestujících. Pro provoz stačila jedna lokomotiva, druhá sloužila jako rezerva. Z počátku byly nasazeny loko řady U (U 12 a U 16), během 1. světové války byly nahrazeny lehkou vojenskou polní lokomotivou. Tyto lokos zůstaly v provozu i po založení Československa.
První vlak do Dvorců vyjel 31. prosince 1898. Hans Mader o té události podává zprávu v BL 1984, str. 109:
Zahájení provozu proběhlo, jak se tehdy slušelo a patřilo s říznou pravou berounskou Schnitzerovou dechovkou, mnoha řečmi a družičkami. Slavnostně vyzdobený vláček jel z nádraží Beroun – Ondrášov přes viadukt nad Bystřicí / Feistritz, velkým obloukem kolem cihelny k nádraží Beroun – město. Odtud jel podél závodu Granitol, kolem Kalberg-u a odtud vzhůru velkou kirchgrundskou zatáčkou přes zastávku Čabová, Küchenwald-em k zastávce Rejchartice a ke konečné stanici Dvorce, panoramatem bílé krásy v naší drsné a studené zimě. V létě supěl náš vláček statečně v letní slunečné záři podél luk a vlnících se obilných lánů. Za Kalberg-em kde trať stoupala, jel vláček krokem a náš starý bratranec Buchwart „Wittek“ tady zcela bezpečné vystoupil a sbíral třezalku, které zde bylo spousta. Náš vláček byl sice pomalý, ale jinak kromě zimních měsíců spolehlivý a přesný. Po dvě desetiletí oddychoval naší milou pahorkatinou dvěma městečky a vesnicemi se zde zaměstnanými řemeslníky, textilními dělníky a našimi pilnými sedláky. Všem lidem v tom kraji byl k užitku a ku prospěchu.
Obzvláště ve Dvorcích byli lidé za spojení vděčni. Gottfried Mildner (v BL 1988, str. 171) to popisuje takto:
V následujících letech se „Dvorecký vláček“ osvědčil nejen jako dopravce osob ale také při dopravě lnu, vlny, hedvábí, gumy a. j. pro domácí přádelny a pletárny, jejichž výrobky byly exportovány až do jižní Ameriky a Číny.
Ale v zimních měsících už měla naše úzkorozchodná dráha problémy. Tak 9. dubna 1924 v 5 hod odpoledne při sněhové bouři vykolejily 2 vagony, a výšivky, které se hned nenašly, byly hned zaváty. 28. února 1928 ve velmi studeném, bouřlivém dni s mrazivou severní vichřicí a sněhovou vánicí zůstal náš vláček vězet v Kirchengrund-u. Vánice trvala několik dní.
Dne 1. března 1928 byl na hlavní trati Olomouc – Krnov mezi Domašovem a Dětřichovem / Domstadtl und Dittersdorf dokonce zastaven provoz. Berounské a dvorecké poštovní zásilky byly z Domašova a Dětřichova dopravovány na lyžích. Zásilky pro Dvorce vyzvedli na berounské poště 4 lyžaři ze Dvorců. Z důvodu nedostatku uhlí bylo zavřeno také hodně škol. Trvalo mnoho dní, než byl dvorecký vláček ze závějí vyproštěn lopatami. Teprve 13. března 1928 oddychoval zase z Berouna – Ondrášova do Dvorců a zpět. Podél kolejí ležely sněhové závěje do takové výšky, že se na tak velké množství sněhu nikdo nepamatoval.
Následky hospodářské krize v 30. letech vedly k zastavení malých lokálních drah. Dne 14. září 1933 jel poslední vlak. Vlaky byly nahrazeny drážními autobusy. Drážní vozidla byla převedena do Osoblahy / Hotzenplotz, trať v roce 1937 snesena. Podél bývalé trati zůstala po dlouhou dobu zachována většina výpraven a ve Dvorcích část výtopny.
Johann Lichtblau
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2022 / No. 7 / str. 313 - 315
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _