Byl to nevýslovně krásný pocit, když po studené, na sníh bohaté, zimě v naší domovině jednoho slunečného nedělního rána, možná na Květnou neděli při cestě do kostela, nás doprovázela první včelka svým jemným bzučením. Nebo když nám jako dětem první nové jarní sluníčko posvítilo na gumový barevný lesklý míč, který jsme házeli na světlou stranu domu.
Nebo když jsme na suché, hnědé zemi bez sněhu poprvé hráli všechny naše další hry, jako skákání mezi kamínky, honění káči, když jsme se učili jojo-žonglování nebo hráli tak oblíbené kuličky. Sáček s kuličkami byla tehdy důležitá věc a každý byl pyšný, když byl hodně plný pestrobarevných kuliček.
Potom nastal Velký pašijový týden se svými významnými starými zvyky a krásnými církevními obřady, které jsme už od dětství dobře znali a které nám byly drahé a milé.
Ve středu odpoledne se konala poslední pobožnost za odpuštění, při níž se zpíval kající žalm krásného nápěvu a ve verších, který střídavě zpívali kněz a věřící. Tyto pobožnosti, které se konaly 3x týdně po celou postní dobu, byly vždy velmi oblíbené a hojně navštěvované. Poslední pobožnost před Zeleným čtvrtkem se jmenovala „klapačková“, protože na její závěr děti své řehtačky a klapačky pořádně vyzkoušely.
Na Zelený čtvrtek v 9 hodin na mši při Gloria zazněly všechny zvony zdravým, čistým, jarním vzduchem nad celým městečkem, aby pak až do Bíle soboty ve stejnou hodinu oněměly. Velký pátek byl věnován hrobovému klidu, když byly brzy ráno s pohnutím společně prožívány nejvážnější dojemné obřady tohoto dne. Potom do ztichlého kostela přicházeli a odcházeli věřící. I když někdo celý rok kostel navštěvoval jen zřídka, v tento den sem přišel. Celý vnitřek kostela byl holý a střízlivý, jen z jedné boční lodi vycházela jemná světelná záře. Tam byl Boží hrob, zřízený na oltáři, ozdobeném nejhezčími jarními květinami. Vysoko nade vším stála majestátně monstrance s nejsvětější svátostí oltářní, zahalená bělostným závojem. Zde po celou dobu od uložení do hrobu až do Zmrtvýchvstání stále klečeli po půl hodině dva školáci „jako stráž“. Na tuto službu jsme byli velmi hrdí a jít na stráž považoval každý za samozřejmou věc cti. Mnozí to brali sportovně a dávali se k tomu v hodině náboženství až 10x nebo i častěji zapsat.
V sobotu, když časně zrána před kostelem dohořel „Jidášův oheň“, hlaholily jásavě při Gloria zvony opět v plném počtu nad městem a nad celý krajem.
Slavnost Vzkříšení se však konala teprve v sobotu večer při začínajícím soumraku. Vše, co mohlo chodit, bylo na nohou a v nejhezčím nedělním oblečení. Zblízka i zdaleka proudili všichni do městečka. Křídla kostelních dveří byla široce rozevřená, jásavě zněl knězův hlas: „Kristus vstal z mrtvých“. Doprovázeno světly, květinami a vůní kadidla vyšlo nyní procesí do města. Vpředu šli nosiči pochodní, muzika hrála slavnostně:
„Hleďte, Pán vstal z mrtvých“. Kněz s nejsvětější svátostí kráčel pod nebesy a lidé ve slavnostním procesí šli za ním. V každém domě, kolem něhož šli, svítily svíčky. Mnozí z hořících svíček postavili pyramidy. Byly rozmístěny mnohé jasně osvětlené transparenty s obrazem Zmrtvýchvstalého, nebo bylo tu a tam vidět jasně osvětlený kříž. Bengálské ohně osvětlovaly zvony, houpající se na věži, jejichž dunivý zvuk se nesl dodaleka, nebo vzplanuly před pomníkem padlých. Po závěrečné slavnosti, v již velikonočně vyzdobeném kostele, se v tichosti všichni rozešli domů.
Na nočním nebi zářily první hvězdy, na západě poslední jemný záblesk dne. Za několik málo hodin nastane Velikonoční ráno s jeho novým světlem, jeho novým životem, jeho novou nadějí a jeho novým začátkem.
Hilde Hannak
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2022 / No. 4 / str. 157
Název článku v originále: ÖSTERLICHE ZEIT
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _