Jeden rok, myslím, že to bylo začátkem března 1943, skončila pro mne zima ne zcela šťastně.
My kluci jsme měli 5. a 6. hodinu tělocviku s učitelem Speil-em. Jarní slunce teple svítilo, sníh už skoro všechen roztál a my jsme šli ke stodolám u Parkové ulice / Parkstraße, své školní věci jsme si nesli s sebou, a po skončení hodin tělocviku jsme měli volno. Abychom si zkrátili cestu domů, rozhodli jsme se překřížit Herlsdorfský potok. Napřed jsme chtěli hodit své školní tašky na druhý břeh a potom s rozběhem přeskočit. Jak řečeno, tak uděláno!
Hodil jsem tašku na druhou stranu, dopadla na protější břeh, ale na strmém, mokrém svahu začala pomalu klouzat dolů do potoka, po několika metrech se potopila v prudké vodě z tání a zmizela navždy. Ale teď abychom došli domů, museli jsme se dát normálně cestou po silnici.
Dva kamarádi šli se mnou, aby mně chránili před hromobitím mého otce, nebo možná taky jen ze zvědavosti, aby byli toho hromobití svědky. Bohudík, poslal je otec nejprve pryč. Nebylo to taky vůbec jednoduché, ve válečných letech školní brašnu, knížky, sešity a psací potřeby, tedy celkové příslušenství, ze dne na den nahradit! Ve škole se zakrátko zvýšil stupeň mé popularity, méně ovšem jako hrdiny než mnohem více jako hlupáka: Jak jen může být člověk tak hloupý.
Erich Losert
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2021/ No.1/ str. 47
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _