V časopise POODŘÍ 02/2012 vyšel článek historičky Jany Krejčové: Nepřivaz (Epperswagen), samota Uhustein (Výří kámen) a skupina tří domů na železniční zastávce Smilov. Historie kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Božského Srdce Páně) a drobných církevních objektů.
Výseč z článku. Celý článek, včetně poznámkového aparátu, je zde v pdf ke stažení.
Ves, která již od roku 1340 náležela k hradu Hlubokému, byla krátce poté v držení šlechty a od roku 1447 součástí bystřického panství, které přešlo v roce 1589 do majetku olomoucké kapituly (do 1848). Potom s výjimkou kritických let 1938–1945 patřila do olomouckého okresu (byla začleněna do politického okresu, landrátu Moravský Beroun a soudního okresu Město Libavá). První písemná zmínka o Nepřivazi1) pochází z roku 1364 (Neprzywas), jako Nepřivaz byla poprvé uvedena v roce 1480 a jako Nepřivazy v roce 1720. Německé názvy Mepperswogen a Epperswagen jsou doloženy k letům 1602 a 1718. Do třicetileté války byla ves česká, po ní již německá. Budova školy byla postavena až v roce 1874. Hrad Hluboký, resp. zřícenina hradu Hluboký, patří do nepřivazského katastrálního území a je přístupný z Hrubé Vody. Pobořen byl v roce 1426 a od roku 1447 byl již pustý. Zřícenina je nemovitou kulturní památkou vedenou pod č. 1809.
....
Obyvatelé této zemědělské horské obce žili velmi skromně, bonita půdy byla na nejnižší úrovni Některé rodiny držely své usedlosti více než sto let, např. Josef Pratschke, č. p. 4 od roku 1769, ostatní zde jmenovaní od roku 1790: Em. Schwarz (č. p. 10), Josef Kluger (č. p. 17), Rudolf Motzke (č. p. 18), Amand Mader (č. p. 19), Rudolf Schenk (č. p. 24) a Rudolf Mader (č. p. 25), všichni až do roku 1946. V obci pracovaly dva lomy na břidlici, první na Maderbergu (tj. Nepřivazském kopci nebo též Jílovém, 616 m n. m.) a lom na Výřím kameni, který patřil olomoucké kapitule. Těžený materiál byl vhodný pro stavbu zdí a zídek. Tato druhá lokalita se dle rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 3. března 1949 měla jmenovat Výrovka, nový název jí určil Vojenský zeměpisný ústav a Okresní národní výbor v Olomouci s úpravou souhlasil. V lidské paměti ovšem již zůstane Výřím kamenem. Ještě v roce 1954 se jednalo o vyjmutí tohoto lomu z vojenského újezdu a jeho zprovoznění, což však bylo zamítnuto. Jako poslední na nepřivazském katastru břidlici těžila olomoucká firma Josef Prucek a Jan Řihák, břidlicové lomy, která dobývala kámen ještě v dalších čtyřech lomech v okolí stanice Hrubá Voda.
...
V jihovýchodní části obce nazvané Am Feuerhübel, stála skupina 18 čísel, mezi nimi i hájovna (č. 62) a myslivna (č. 53).
V kapitulním lese zase byla kamenná bouda, která poskytovala přístřešek v čase nepohody lesním dělníkům. K Nepřivazi patřila železniční zastávka označená jako Smilov, obec si ji nechala postavit v roce 1924. Autobusové spojení s Olomoucí bylo zajištěno od roku 1932.
Vítr poháněl lopaty jen jednoho mlýna, byl to kamenný mlýn holandského typu, krytý šindelovou střechou, postavený při cestě do Smilova. V provozu byl od roku 1875, v roce 1899 již patřil rodině Grögrových a měl č. p. 61. Na jeho lopatách se rádi houpali místní chlapci. Mlýn údajně stál ještě kolem roku 1960.
...
Jiné mlýny v okolí byly častým cílem mladých lidí z Nepřivazi, především v květnu chodívali údolím řeky Bystřice až k Magdalenskému a Bělskému mlýnu. Výlet končíval ve 20 hodin, kdy mládež nastoupila do vlaku, načež ze stanice (Hlubočky) vystoupali mladí nahoru do vsi. Další zábavy se konaly pod májkou, uvádí se, že bývala vysoká až 50 metrů, což je nemyslitelné.
Vraťme se však do poválečných let. V roce 1945 byla Nepřivaz osídlena již asi třiceti českými rodinami, které se tam nastěhovaly z Valašska. Tehdy tam již fungovala česká jednotřídní škola a obchod se smíšeným zbožím. Již 28. ledna 1946 oznamovala správní komise Okresní osvětové radě v Olomouci, že v Nepřivazi dosud není česká knihovna! Ta německá, která se našla, údajně obsahovala 120 svazků.
...
Německé obyvatelstvo odcházelo do vnitrozemí, vytlačováno přistěhovalci, ještě před odsunem. Nakonec bylo původní obyvatelstvo odsunuto ve dvou etapách, do prvního transportu 25. července 1946 bylo zařazeno 90 starousedlíků, do druhého zbytek, tj. asi 50 osob. Ke každému transportu se sepisovaly seznamy. Všichni Nepřivazští byli odesláni do sběrného střediska Slavonín, devět mužů bylo v internačních táborech a jeden u okresního soudu v Olomouci. Lhůta pro ty, kteří zůstávali, byla pro vystěhování stanovena do konce března 1947, občané německé národnosti, kteří se z nějakého důvodu zdrželi, byli pak přesunuti do sběrného střediska v Olomouci-Nových Hodolanech. Z Nepřivazi to byla jen Frieda Zweschper.
....
Málokdy se nacházejí zprávy o vybavení domácností na Libavsku. Vzácnou výjimkou proto jsou hlášení o majetku předcházející konfiskaci nepřivazských Němců. I v běžných domácnostech Nepřivazských patřily k základnímu vybavení kredenc, postele, skříně, stoly a židle, prádelníky, méně často lavice či pohovka. Častými pomocníky v hospodářství byly cirkulárka a také šrotovka. Jen někde patřily k vybavení i psací stůl, jízdní kolo (vždy vykazované jako „zabaveno sovětskou armádou“), šicí stoj, odstředivka nebo také lyže či sáně a hodiny (pendlovky). Pak k takovému hospodářství patřil i fukar či vůz tahaný krávami.
Výjimečně hospodáři vlastnili i dalekohled, brokovnice, kulovnice, flobertky nebo také radiopřijímače. V obci byly celkem dva fotoaparáty („zabaveno sovětskou armádou“). U sedláků se nacházely vozy (tažené koňmi), postroje, secí stroje, pluhy, válce, brány (kovové i dřevěné), řezačky, plečky, mlátičky (ty měly jen Antonie Schimmer č. p. 29 a Antonie Kratschmär, číslo neudáno), ojediněle také stolařské, zámečnické či tesařské nářadí. Bryčku a troje sáně vlastnila Antonie Kratschmär, kočár a sáně Rudolf Hähnel z č. p. 33 a dva kočáry a pět saní s luxusní korbou na sáně měl Emil Pračke z č. p. 4. Ženská jména se vyskytují v seznamu proto, že se jejich manželé ze druhé světové války nevrátili. V přiznáních se objevily i motocykl a elektrická líheň, ale i kapesní či stříbrné hodinky, u Anny Morbitzer z č. p. 1 rovněž stříbrné hodinky, dva zlaté prsteny, jeden pár náušnic a stříbrné mince. Z domácího zvířectva jsou uvedeni jen výjimečně kráva, tele, koza či prase, někdy slepice s kohoutem. Koně byli v době sepisování protokolů již odvedeni sovětskými vojáky. Mezi obyvateli byli i muzikanti, tudíž se vyskytují housle, křídlovka, harmonika a u Emanuela Schwarze, č. p. 10 také basa, heligon a buben, u Josefy Schramm z č. p. 43 pozoun, křídlovka a housle, u Anny Polzer z č. p. 34 dokonce kytara a u Josefy Schubert z č. p. 28 klavír. Vkladní knížky měli takřka všichni dospělí obyvatelé jako zálohu na stáří.
S uměleckými předměty to bylo slabé, přiznány jsou obrazy v počtu dvanácti u Marie Schramm z č. p. 23, dva obrazy vlastnily dělnice Marie a Aloisie Groerovy z č. p. 68, tři obrazy se nacházely v domácnosti dělnice Marie Wolf z č. p. 75, Marie Raab uvedla obraz sv. Rodiny. Ve většině mohlo jít o barevné litografie, ač i originály různé kvality nejsou vyloučeny
Majetek, označený jako nepřátelský, přiznávali i novoosídlenci. Ovšem počet předmětů mrtvého i živého inventáře se na první pohled od výše uvedeného lišil, tj. byl výrazně nižší. Zřídka se vyskytovaly případy, kdy si občan německé národnosti požádal o přiznání československé státní příslušnosti. Takto to udělal Josef Kluger. Narodil se 10. března 1890 v Pohořanech, žil v č. p. 17 (vlevo od kaple). O československou státní příslušnost si požádal 27. srpna 1945. Po dobu okupace nebyl nikde angažován a podporoval české obyvatelstvo v Olomouci „podle nejlepších sil potravinami a jídlem“.
Podpis na jeho žádost připojili tito svědci: František Venus, úředník ve Velké Bystřici č. 224, František Hrbáček, Velká Bystřice č. 60, Josef Kolber, stavitel ve Velké Bystřici č. 56, tři rolníci z Čechovic a olomoucký fotograf Rupert Žižka. Všichni museli být vyslýchaní, ovšem zachoval se jen protokol z výslechu R. Žižky, narozeného 20. září 1909 ve Vídni, bytem Sokolská č. 1, Olomouc. Vcelku pozitivní charakteristiku J. Klugera zakončil takto: „Zda-li Kluger spáchal za okupace některý čin proti státu a lidu ČR, nevím“. Jak to s J. Klugerem dopadlo, o tom už materiály nehovoří.
Novoosídlenci se v Nepřivazi zabydleli jen nakrátko. Ministerstvo zemědělství jim povolilo ucházet se ve lhůtě od 4. do 10. listopadu 1946 o jinou vhodnou usedlost z rezervovaných objektů, ale s výjimkou ploch určených pro obhospodařování oblastním potravinářským družstvem, a to v okresech Krnov, Frývaldov a případné také Bruntál. Pro přesídlence byly určeny usedlosti, které se měly uvolnit v dalších okresech, ovšem s tím že „dosavadní osídlenci usedlost buď nuceně, nebo dobrovolně uvolní“.
Na přemístění do nové usedlosti byl určen pouze jeden den.
Dále ministerstvo zemědělství sdělilo, že pokud přesídlenci nutně nepotřebují veškeré seno, slámu či brambory, mohou jejich přebytečné zásoby odprodat soukromým zájemcům, ovšem až tehdy, když splní předepsaný kontingent. Lhůta k výběru nových usedlostí byla později prodloužena, ale přesídlenci museli náhradní usedlosti ihned převzít a zajistit na nich hospodaření i v případě, že se z technických důvodů nemohli s celým inventářem okamžitě přestěhovat. Na podzim roku 1946 byl sepsán protokol o odevzdání nemovitého zemědělského (polnohospodářského) majetku, konfiskovaného podle dekretu presidenta republiky ze dne 23(?). 6. 1945, čís. 12/45 Sb., v katastrálním území Nepřivazi, které tehdy spadalo do prostoru VVT Moravský Beroun. Předmětem převzetí byla zemědělská půda v celkové výměře 537,9842 ha, mimo lesní majetek (737,8882 ha), který se měl stát předmětem zvl. komisionelního řízení.
Jako den převzetí byl určen 10. prosinec. Tímto dnem přešla na vojenskou správu veškerá práva a povinnosti spojené s údržbou(!). Národní pozemkový fond k 1. lednu 1947 zastavil veškeré pojistky, pokud byly tímto uzavřeny a vojenská správa se musela v tomto směru zařídit podle vlastních směrnic. Jistou komplikací byla přítomnost 17 rodin osídlenců, jejichž vysídlení záviselo na počasí. Ti byli špatnými hospodáři.
V zápise je uvedeno, že na ploše přebírané vojskem bylo dosud nesklizeno cca pět ha brambor, cca 20 měřic obilí zůstalo na polích a podlehlo zkáze. Zaoráno bylo celkem 20 ha, oseto 10,50 ha žitem, 0,30 ha pšenicí, 7,25 ha jetelem, 0,40 ha travinou. Nesklizené brambory na poli zmrzly. Vojenská správa si neponechala žádný živý ani mrtvý inventář, ani nějaké zásoby plodin, jen jednu ohnivzdornou pokladnu, pocházející z č. p. 18. Území poté obhospodařoval vojenský statek ve Městě Libavé. Koncem listopadu 1946 byla již obec v likvidačním řízení a připravena na vysídlení. Tři žáci měli chodit do školy v Jestřabí, jelikož se likvidovalo i vybavení školy, které dostala škola v Hlubočkách.
Jak je zřejmé ze seznamu živností a obchodů, „obec jest převzata v rámci výcvikového tábora ministerstva národní obrany k účelům vojenským, a jest již vysídlena“. Ještě v červenci roku 1945 v obci fungoval obchod se smíšeným zbožím (Ferdinand Habel, č. 39, národní správce Josef Frélich), hostinec (Josef Falgenhauer, č. 39, národní správce Josef Frélich) a kovář (Alois Ernst, č. 37, národní správce Jakub Vachala).
V únoru roku 1946 se úlohy poněkud vyměnily, německá jména zmizela ze seznamu živností a Frélich figuruje jako hostinský a obchodník, Vachala nadále jako kovář a nově Vojtěch Gréger(!) jako mlynář (č. p. 61). V seznamu čteme „Zděluji(!), že ve mlýně nebyla zavedena nár. správa, proto že(!) se jedná o větrný mlýn, který je v ochraně památkového úřadu, a není zatím pojat do provozu(!)“.
Poslední zpráva o živnostech pochází ze 13. února 1947, kdy MNV hlásilo ONV v Olomouci, že likvidace byla provedena v kovářství a podkovářství, obchodu se smíšeným zbožím a větrném mlýně. „Pokud se týká mlýnského zařízení, vše se nachází na místě odlehlém od vesnice a není nikomu svěřeno k opatrování. Objekty jsou opuštěny, poněvadž jest vesnice pojata do rámce vojenského výcvikového tábora Mor. Beroun.“25) Na svátek sv. Josefa 19. března roku 1947 vyzval ONV v Olomouci místní národní výbory v Jestřabí, Nepřivazi a Varhošti, aby připravily obecní archiv, všechny písemnosti i obecní „památnosti“ k odevzdání. Celou obecní agendu s archivem měl převzít MNV v Hlubočkách, který měl být pověřen dalším administrativním vedením obecních záležitostí všech tří vysídlených obcí. Církevní archiv měl převzít farní úřad v Hlubočkách.
MNV ukončil svou činnost v roce 1947, tehdy byla také obec vysídlena z důvodu vzniku Vojenského výcvikového tábora Moravský Beroun, do kterého byla obec pojata. Po jeho transformaci ve vojenský újezd Libavá byla v plném rozsahu zahrnuta i do tohoto prostoru. Dle dohody o rozmístění střelnic, ke které došlo krátce po ustavení Vojenského výcvikového tábora Moravský Beroun se sídlem ve Městě Libavé, byla do prostoru bývalé obce Nepřivazi určena pěchotní střelnice.
Stejně jako řada dalších obcí Nepřivaz právně zanikla 1. července 1950.
V archivu újezdního úřadu vojenského újezdu Libavá byly uloženy dochované písemnosti, které vojenská správa předala 28. června 1971 do úschovy Okresnímu archivu v Olomouci. Z neznámých důvodů v archivních materiálech bohužel chybí zmínka o transferu církevního majetku z kaple Božského Srdce Páně v Nepřivazi, o jeho osudu tedy nic nevíme.
Dne 25. října 1950 předložilo velitelství výcvikového tábora Újezdnímu úřadu vojenského újezdu Libavá seznam budov roztříděných do tří skupin podle jejich plánovaného užití. Do skupiny církevních budov, u kterých se předpokládalo jejich udržování, patřily kostely ve Městě Libavé, Rudoltovicích, Kozlově, Slavkově a Velké Střelné. K nim byla přiřazena kaplička, tj. kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Nepřivazi, což ale stejně na jejím osudu nic nezměnilo. Obec byla demolována pravděpodobně roku 1965, a to včetně kaple a jiných památek.
Farní kostel měli Nepřivazští v Jestřabí. Cestě, kterou do kostela chodili, říkali Kirchgang. Chůze po ní do farního kostela trvala asi hodinu a pro pěší znamenala nebezpečí především v zimě – v podobě mrazu, sněhu, větru a mlhy. V Nepřivazi po celá staletí kaple nebyla, až do roku 1924 měla obec jen dřevěnou zvonici.
Kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Božského Srdce Páně) stála přibližně v centru obce, dále na konci osové komunikace stála budova školy č. p. 58 a pod kaplí na druhé straně býval hostinec č. p. 54.
Nad kaplí byla řada usedlostí se štíty otočenými do ulice, střechy v obci byly samozřejmě pokryté břidlicí. Patrně na návrh sedláka Josefa Polzera z č. p. 21 (?, zemřel v roce 1938) bylo přijato rozhodnutí, aby stará a zchátralá zvonice byla nahrazena kaplí. Byl tedy ustaven stavení spolek, v jehož čele Josef Polzer stál.
Stavba kaple, která se svými rozměry řadila ke spíše menším, byla zaplacena z obecních peněz s přispěním obcí Jestřabí a Varhoště a statku olomoucké kapituly (vrchního ředitele kapitulního statku Konopského z Velké Bystřice).
Celkové náklady dosáhly 30.000,- Kč. Metropolitní kapitula byla ochotná pro kapli založit nadaci ve výši 2.000 Kč, aby ji dobře zajistila. V povolení ke svěcení kaple stojí, že kaple nemá mešní licenci. Slavnostního svěcení 10. srpna 1924 se zúčastnili i jestřábští a varhoštští občané, farář vedl průvod, přišli i usedlíci ze sousedních Hluboček. Jak bývalo zvykem, byla sloužena polní mše sv. s kázáním, poté následovala lidová slavnost.
Do kaple orientované severovýchodně, postavené na obdélném půdorysu s pravděpodobně půlkruhovým závěrem, se vstupovalo z průčelí, které bylo celé omítnuté a v úrovni střechy opatřené římsou. Ve středu štítu bylo prolomeno půlkruhově zaklenuté okno, vstup byl rovněž půlkruhově uzavřen, stejně jako boční okna (po jednom z každé strany). Fasáda byla členěna lemujícími lisénami, sedlová střecha pokryta štípanou břidlicí. Z jejího hřebene téměř zkraje vyrůstala polygonální oplechovaná věžička ukončená dvakrát odstupňovanou přilbovou stříškou s makovicí a křížem.
Kaple mohla mít na délku něco kolem desíti metrů, na šířku asi šest metrů. Celková výška včetně křížku na věžičce činila snad čtrnáct metrů. Obec Nepřivaz je zmíněna také mezi spoludárci zvonu pořízeného pro farní kostel v Jestřabí, a to na jeho obvodovém nápisu. Zvon je nyní zavěšen v kostele Panny Marie Nanebevzaté v Moravském Berouně.30) O varhanách víme jen to, že 10. prosince 1945 hlásila místní správní komise Okresnímu národnímu výboru v Olomouci: „… A také varhaníka zde není“.
1. Kamenný kříž vpravo od kaple, pravděpodobně pocházel ze stejné doby jako kaple.
2. Dne 11. června 1931 zabil blesk statkáře Amanda Morbitzera z Nepřivazi, jeho pohřeb se proto konal ve zvláštní atmosféře.Na místě, kde se toto neštěstí stalo, byl, jak bývalo zvykem, vztyčen kříž. Místo, kde se nacházel, se nepodařilo zjistit.
3. Při polní cestě do Jestřabí (Kirchgang) stál v sousedství lípy, na odstupňovaném kamenném podstavci litinový kříž s korpusem a medailonkem s neznámým textem. Tento polní kříž by snad mohl být Maderův kříž, který byl požehnán 6. června 1920. Pořídili ho manželé Johann a Anna Maderovi z Nepřivazi na památku na jejich syna padlého na frontě. Jmenoval se Oswald a zemřel 27. května 1916 u Dubro(!).
4. Kamenný nadační (Schwarzův) kříž z roku 1931 při polní cestě do Hluboček, existoval ještě v 60. letech. Dle dokumentů lze soudit, že Schwarzův kříž byl mohutný a vysoký.
5. Při cestě do Jestřabí stával také dřevěný Krätschmarův kříž, pravděpodobně původně opatřený plechovým tělem Krista. Jeho břevna byla jetelově zakončena. Býval schován za vzrostlými stromy, poskytujícími v létě stín, a především v zimě sloužil jako orientační bod na Kostelní cestě.
6. Jihovýchodním směrem od kaple, ale ještě v zástavbě, byly v těsné blízkosti u sebe dva blíže neurčené kříže.
7. Po levé straně kaple stála kamenná socha sv. Jana Nepomuckého, patrona obce.33) Každoročně se na jeho svátek 16. května konalo velké procesí. Původně údajně socha stávala obklopena jasany u hostince (bývalé rychty č. 4), později byla přenesena ke kapli.
8. Při pěší cestě z Nepřivazi do Jestřabí stávala zděná kaplička.
9. Památník obětem první světové války byl postaven dále vpravo od kamenného kříže stojícího po pravé straně kaple. Byl tvořen vysokou umělou skalkou (ve vrcholu snad s orlem), do které byla zasazena deska s celkem desíti jmény mužů, kteří se z války nevrátili. Pomník byl od okolního prostoru oddělen nízkým plotem a slavnostně byl požehnán 5. srpna 1928, kdy zároveň byla za padlé obětována polní mše svatá.
10. Na hranici obcí tvořené keři blízko polní cesty vedoucí z Jestřabí do Nepřivazi stával sloupek s obrázkem sv. Vendelína.
11. Památník obce tvoří masivní břidlicová plotna postavená na koso na soklu z kamenných bloků, na čelní straně je osazena pamětní deska s nápisem: „Zde stála naše rodná obec / Epperswagen (Nepřívazy). / Zmiňována je již v r. 1200, zanikla v r. 1946. / Hier stand unser Heimatort / Epperswagen. / Erwähnt um das Jahr 1200 bis 1946“. Němečtí obyvatelé nechali památník postavit v roce 1993 s úmyslem, aby připomínal místo, kde stávala jejich rodná obec. Iniciátorem pořízení památníku byl Rudolf Jahn, který také při odhalení pomníčku 11. září pronesl hlavní proslov. Organizátorem z české strany byl Petr Rosmaník, krátkou slavnost ukončili svým vystoupením dva trumpetisté. Odhalení se zúčastnilo asi osmdesát osob. Tento památník je zařazen do seznamu nemovitých památek.
12. V blízkosti železniční zastávky Smilov, tj. v k. ú. Hrubá Voda, dosud stojí kaple postavená na vysoké kamenné podezdívce, se zděným nízkým projmutým (záclonovým) štítem s jedním oválným oknem. Z hřebene střechy lícuje se štítem robustní věžička ukončená stanovou střechou a křížem. Vstup je ukončen půlkruhovým obloukem, v bočních stěnách jsou dvě malá okna. Kapli nechala v roce 1935 ke cti Boží zbudovat Sophie Schenk a její dcera Adolfina, jak o tom svědčí kamenná deska vložená do průčelí: „Errichtet zur Ehre Gottes / im Jahre 1935 von / Sophie Schenk und / ihrer Tochter Adolfine“. Rodina Schenkova bydlela v č. p. 63, tj. v sousedství kaple.
....
ZDROJ
Časopis POODŘÍ 02/2012 KREJČOVÁ, J.: Nepřivaz (Epperswagen), samota Uhustein (Výří kámen) a skupina tří domů na železniční zastávce Smilov. Historie kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Božského Srdce Páně) a drobných církevních objektů.
