Zemřel Mons. Antonín Pospíšil v požehnaném věku 95.let.
VZPOMÍNKA MONS.POSPÍŠILA NA SVÉHO STRÝČKA, KNĚZE Z JESTŘABÍ (*6. 6. 1883 +25. 4. 1939)
Nedávno jsem obdržel e-mail od přítele Pavla P. a líčil v něm krátce pohřeb své babičky, u které kdysi bydlel v mé bývalé farnosti Domašov nad Bystřicí. Také se stručně zmínil o činnosti v tamním okrašlovacím spolku Lubavia. Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem četl, že zásluhou jmenovaného spolku byl v nedaleké bývalé obci Jestřábí - Habichtu vztyčen nový dřevěný kříž. Tato zpráva mě hluboce zasáhla a vyvolala ihned celý tok radostně bolných vzpomínek. Naše rodina žije v malé vesnici Horní Nětčice v kraji Záhoří, ve stínu Panny Marie Svatohostýnské, v kraji tradičně náboženském. Dosvědčuje to skutečnost, že jen z naší vesnice bylo povoláno pět chlapců ke kněžství. Jedním z nich byl i můj strýček Antonín Pospíšil (z č.p. 23), bratr mého tatínka. Po vysvěcení na kněze (v Olomouci v červenci 1907) byl do roku 1915 kaplanem nejdříve v Holicích a poté v Bystřici pod Hostýnem, během první světové války (srpen 1915-1919) působil jako divizní farář 9. pluku jízdní divize v ruském Polsku, v Jižní Bukovině, na Piavě, v Itálii a v Albánii. Po válce se po krátkém kaplanování v Hněvotíně stal v březnu 1920 správcem a vzápětí nato farářem v tehdy německé obci Habicht (Jestřabí), kde působil až do června 1934. Rodiče navštěvovali P. Antonína ne právě nejčastěji, protože cesta tam bývala poměrně obtížná. Podnikali ji s koníkem táhnoucím bryčku nebo malý vozík. Nikdy totiž nejeli s prázdnou, ale vždy s nějakým proviantem - obilím, masem, ovocem ... Ostatně byl to strýčkův podíl z rodného gruntu. A jeli vždy tou nejkratší cestou, ne však nejsnadnější: z Nětčic přes Lipník nad Bečvou, odtud do Dolního Újezda do hostince, kde se řádně nakrmil a napojil koník i cestující, a potom už se mířilo přímo do Habichtu. Někdy jsme mohli jet jako děti s nimi. Cesta vedla zpočátku lesem, než se před námi konečně otevřela široká louka s křížem a v pozadí vystrkovala svou pyšnou hlavičku věž kostela v Habichtu. Zakrátko nato si už rodiče padali do náruče se synem i jeho hospodyní a opomenutý při všeobecném vítání nezůstal ani mohutný pejsan, krásný bílý bernardýn. Habicht, česky Jestřabí, byla malá farnost se zbožným lidem. Kostel uprostřed vesnice a naproti příjemná fara, ke které se přicházelo asi po šesti schodech od silnice. Ve farní zahradě rostlo plno květin různých barev, velikosti i krásy, bohatou úrodu dávala řada 84 stromů a keřů. Strýček panáček byl velký milovník květin - některé si objednával až z Holandska. Podle toho také vypadala výzdoba kostela. Ovšem květinky tu měly tvrdý život; tento kraj je totiž charakteristický tuhými zimami. Stejnou péči, s jakou se staral o zahradu a květiny, věnoval strýček i vybavení fary, v níž bylo vždy příjemně a útulno. Z mnoha věcí se mi vybavují především ty, které mě okouzlovaly jako malého kluka. Úžasným zážitkem pro nás děti bylo například spát v kuchyni na peci - hezky v teple a vysoko nad pozemšťany. Sem do kuchyňky se přinášela kupovaná jídla z obchodů. Zajímavou pro nás děti byla i místní domácká výroba tvarůžků - z mléka a tvarohu jedna tamní rodina vyráběla kvalitní tvarůžky, o které byl velký zájem, včetně paní farní hospodyně. Méně příjemné už bylo, že jsme se je museli naučit jíst i my, přestože nás jejich vůně odpuzovala. Jenže hlad je velký pán; a jíst se tehdy muselo to, co bylo na stole, žádné vybírání jako dnes nepřipadalo v úvahu. Dnes už nevím, co mne to tehdy, když jsme byli zase jednou u strýčka na návštěvě, popadlo: urputně jsem se domáhal a dokonce i trucoval, abych dostal „křivák", což byl tehdejší dětský nožík. Strýček nakonec povolil a poslal se mnou jednoho svého farníka, abych si v obchodě svůj vytoužený křivák sám vybral a koupil. Dodnes si vybavuji ten pocit pýchy, když jsem se vrátil domů do Nětčic a mohl jsem se svým krásným křivákem chlubit klukům. Hlavní starosti strýčka jako faráře samozřejmě nebyla květinová výzdoba oltáře či interiéru kostela, jak by se mohlo podle jeho zahrádky zdát, ale péče o celou farnost a také o kostel jako takový. Provoz a stav kostela ho stál hodně sil i námahy. Naštěstí měl dostatek přátel, a pomocné ruky se tak dočkal kdykoliv potřeboval. Nemálo energie nejspíš strýčka stály také četné hodiny vyučování náboženství ve škole, nebo když jako správný duchovní pastýř navštěvoval svoje ovečky (a těch pochůzek míval věru hodně), což nebylo jednoduché, protože strýček byl silnější postavy a jízdní prostředky jako auto či motorku v té době nevlastnil. Z vděčnosti za strýčkovu kněžskou obětavou a láskyplnou činnost mu farníci v Habichtu jako poděkování a vzpomínku na jeho působení nechali připevnit v kostele pamětní desku tohoto znění:
GEWIDMET DEM GROSSEN SEELSORGER HOCHW.H.KONS.PAT ANTON POSPISIL FÜR SEINE VERDIENSTE VON DEN GEMEINDEN HABICHT HASLICHT UND EPPERSWAGEN
VĚNOVÁNO VÝZNAMNÉMU DUCHOVNÍMU SPRÁVCI CTIHODNÉMU PÁNU KONZISTORNÍMU RADOVI ANTONÍNU POSPÍŠILOVI ZA JEHO SLUŽBU PRO OBCE JESTŘABÍ VARHOŠŤ A NEPŘÍVAZY
Sám jsem ji viděl; byla na levé straně stěny v předsíni při vchodu do kostela. Ke konci kněžské činnosti byl strýček z této horské a fyzicky náročné farnosti přeložen na Hanou, do Velkého Týnce u Olomouce, kde zaslouženě v klidu a pohodě prožil posledních pět let svého života. Zemřel na jaře roku 1939 a byl pochován na tamním hřbitově, kde očekává slavné a blažené vzkříšení na konci času.
