Rozhovor s Marco Brennerem, jedním z vnuků Helgy Pratschke, rodačky z Nepřívaz, vede náš člen Marek Bohuš. Proto také podtitul článku zní "MB asks MB". Jak píše Marek, má být titulek cool nebo raději srozumitelný? Račte si vybrat. Rozhovor proběhl v německém jazyce, uvádíme český přepis i původní německé znění.
Je slunečný den babího léta a pod otevřeným oknem kdosi volá. Haló, přijeli Němci a potřebovali by zavést na Nepřívaz. Rudolf Klos, hlubočský rodák rozpoznal při zdravotní procházce před nádražím německou rodinu a okamžitě se jí ujal. Považte! Němci a přijeli vlakem! Nejen z Olomouce do Hluboček, ale auto zůstalo v garáži celou cestu z Aalenu do Prahy, Olomouce, Hluboček. Dále už to jde jen pěšky a nohy panu Klosovi neslouží jako dřív, tak jsem rád zaskočil. Cestou jsme se seznámili a s Marco Brennerem udržujeme od té doby kontakt a vyměňujeme si informace.
Letos v dubnu jsem mu posílal odkaz na naši brigádu v Nepřívazi jako přípravu Bílého Kamene a obratem jsem dostal odpověď, že po třech letech zase přijedou, tentokrát na kolech. Marco, Sven a Frank, vnuci nepřívazské rodačky Helgy Pratschke se sem nahoru skutečně vyškrábali na bicyklech vypůjčených od Českých drah. Tentokrát mě zastihli ne doma u pracovního stolu, ale u zbytků kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kde jsem jako pořadatel letos nově zaujal stanoviště.
(MB = Marek Bohuš, Marco = Marco Brenner)
MB: Marco, od podzimu roku 2023 jsi se stal v Nepřívazi téměř stálým hostem. Jak k tomu došlo? Ta návštěva pro tebe byla jistě silným impulzem.
Marco: Má babička vyprávěla zvláště v posledních letech velmi procítěně o svém ranném dětství v Nepřívazi. Její povídání, obecní kronika (Heimatbuch) a staré rodinné fotografie z téhle vesnice ve mně probudily touhu lépe poznat naši rodinnou historii. Proto jsme se s bratranci, strýcem a tetou vydali na cestu. Bez nějakého velkého plánování jsme přicestovali vlakem přes Prahu a Olomouc do Hluboček.
Když jsme vystoupili na nádraží v Hlubočkách, nevěděli jsme co dál a prvnímu člověku, kterého jsme potkali, jsme řekli o našem záměru. Tak došlo k osudovému setkání s panem Rudolfem Klosem, které nás nakonec dovedlo až nahoru do Nepřívaz, a skončilo příjemným posezením nad ořechovými a švestkovými koláči u vás. Ten den jsme cítili vzájemnou propojenost. Především setkání s angažovanými lidmi na místě, kteří se zajímají o minulost tohoto kraje, mě utvrdil v tom, abych se nadále intenzivně zabýval historií naší rodiny a svými vlastními kořeny.
MB: Mohl bys vysvětlit linii svého rodokmenu, která právě v Nepřívazi začala?
Marco: To mohu a dokonce velmi dobře. Asi půl roku po své první návštěvě v Nepřívazi jsme s jedním mým bratrancem jeli na setkání Vlasteneckého kroužku Moravský Beroun do Langgöns (Nepřívaz spadala za okupace administrativně do okresu M. Beroun, pozn. red.).
Nachází se tam muzeum (staré) vlasti (jak říkají vysídlenci, pozn. red.). Díky laskavé podpoře a pomoci několika členů spolku jsem se dostal k pamětní knize obce Nepřívaz z roku 1923. Celá jedna pasáž se věnuje dědičné rychtě v Nepřívazi, kterou 2. března roku 1769 získal můj předek Mathias Pratschke za 1120 Zlatých. Spolu s digitalizovanými údaji z církevních matrik jsem se tak propracoval přes šest generací naší rodiny na tomto statku až ke své babičce Helze. Můj praděd Emil Pratschke byl kupodivu stále označován jako dědičný rychtář, ačkoliv ten úřad už tenkrát svůj oficiální význam dávno ztratil.
Zde bych rád upozornil na jednu tragédii v rodině: Když jsem procházel církevní matriky, narazil jsem na jméno Ingrid Pratschke, což byla babiččina sestra. Zemřela krátce před vysídlením na záškrt. Její osud je u nás stále přítomen, má teta po ní dokonce dostala jméno.
MB: Tvá babička už Nepřívaz zažila jen krátce…
Marco: Ve vesnici sice nežila dlouho (do šesti let, pozn.red.), ale to období ji výrazně ovlivnilo. Dodnes tvrdí a opakovaně zdůrazňuje, že ve svém nitru stále ještě vidí každý z těch domů. Máme v rodině truhlu, se kterou se vystěhovali a na ní nápis:
Aussiedlungsgut
Familie Pratschke
Epperswagen
Kreis Olmütz
(Vysídlený statek rodina Pratschke, Nepřívaz, okr. Olomouc)
MB: Jak se jí dnes daří? Jaký byl její život v nové vlasti?
Marco: Babička bude mít letos 86 let a ohlíží se za pohnutým životem. Příjezd do nové vlasti byl pro rodinu všechno možné, jen ne snadný. Začalo to příjezdem na nádraží v Aalenu Wasseralfingenu dne 26.7. 1946. Zjistil jsem, že šlo o transport obyvatel Jestřabí s 28 lidmi z Nepřívazi. Mnoho dalších vesničanů bylo tehdy rozmístěno do Bavorska a Hesenska.
Opakovaně museli měnit místo pobytu a po jistou dobu žili dokonce v obecním chudobinci. Jako dítě musela babička několit let bydlet v cizí rodině, kde pomáhala v domácnosti. Rodiče vídala tehdy jen zřídka. Přes všechny těžkosti se však našli lidé, kteří rodině bez ohledu na její původ pomáhali (Sudetští Němci byli považováni za cizí přistěhovalce. pozn. red.). Do jedné z těchto rodin se později přivdala a s dědečkem se postavili na vlastní nohy. Nějaký čas bydleli s mnoha vysídlenými rodinami různého původu v barákovém provizorním táboře. V jeho blízkosti vzniklo později tzv. „Uprchlické sídliště, Flüchtlingssiedlung“. Mnozí vysídlenci tam v následujících desítiletích vystavěli své domy a s nimi můj pradědeček Emil Pratschke. Ještě dnes upomínají jména ulic jako Böhmerwaldstr.nebo Schöwälder Ring (Šumavská, Šumperská, pozn. red.) na tu dobu a původ mnoha rodin.
Dnes má babička Helge tři děti, devět vnoučat a pět pravnoučat. Od té doby, co děda zemřel, žije sama na statku, kde už se dnes nehospodaří. Vysoký věk je znát, takže ocení pravidelné návštěvy rodiny. Zvláště ji potěší návštěvy mladší sestry Renate, která se také ještě narodila v Nepřívazi. Obě dodnes spojuje silné pouto. Ostatně Renate navštívila Nepřívaz před pár desítkami let se svým mužem a dcerou.
MB: Víš něco bližšího o domě, ve kterém tví předci v Nepřívazi žili?
Marco: U dědičné rychty se jednalo o bývalý poplužní dvůr (něm. Meierhof, panský neboli vrchnostenský dvůr, pozn. red.) s téměř 60 hektary pozemků, to znamená jedno z největších hospodářství v okolí a největší v obci. Obzvlášť zajímavé je, že lze jeho historii na základě dokumentů, které mám k dispozici, vysledovat až do 15. století. Panský statek je poprvé zmiňován už roku 1447. Tehdy patřil zámožnému měšťanovi z Olomouce. Později přešlo panství Hluboky (sic) s Nepřívazí a panským statkem na dómskou kapitulu v Olomouci. Poté, co byl roku 1732 dvůr prohlášen za svobodný statek, začala se psát nová kapitola jeho dějin. Roku 1749 byl jmenován prvním dědičným rychtářem Hans Georg Titz, po němž následoval můj předek. Dokonce vlastním opis jmenovacího dekretu, který se podle záznamů ještě kolem roku 1923 nacházel v držení mého prapraděda Josefa Pratschkeho. Za zmínku stojí také hostinec na rychtě (Erbgerichtsgaststätte, pozn. red.), který moji předci zbudovali asi roku 1863 přímo vedle svého statku.
Čím se živili? (Jak v češtině, tak v němčině znamená „živit se“ jednat nasytit žaludek, jednak obstarávat si živobytí. Došlo zde proto k malému nedorozumění, ale jeho výsledek stojí také za zveřejnění, pozn. red.)
Marco I: K tomu bohužel nedokážu mnoho povědět. Za zmínku ovšem stojí jedna tradice z dětství mé tety. Její babička vařila pro celou rodinu švestkové knedlíky (něm. Zwetschgenknödel, pozn. red.) – a těch nebylo pár, ale rovnou přibližně stovka. V předvečer jí každá rodina přinesla své velké hrnce a následujícího dne si je zase mohli – plné – vyzvednout. Příprava knedlíků, to byla opravdová ruční práce. Na kamnech vytápěných dřevem vařila vodu v hrncích, přes které napnula plátno, a na něj rozložila knedlíky. Následně je zakryla obrácenou mísou tak, aby se mohly v páře dokonale uvařit. Přelité rozpuštěným máslem to byla pochoutka. Pro tetinu babičku to pokaždé byla spousta práce, ale dělala ji s láskou. Když ještě byla školou povinná, chodila teta po vyučování rovnou na knedlíky k babičce. Tam se potkala s dalšími dětmi a vždycky si užili spoustu legrace.
Marco II: Byli to rolníci. Jak jsem zmínil, šlo o velké hospodářství – alespoň ve čtyřicátých letech − s přibližně pěti pacholky a děvečkami. Vedle asi 49 hektarů polí k němu náleželo ještě zhruba 7 hektarů lesa. Zdá se, že měl velký význam, protože na rodinných fotografiích je často vidět práce v lese a lov.
MB: Rodáci oceňují zbytky po zaniklých vesnicích jako jsou cihly, kameny, součásti rolnického nářadí apod. Máš doma taky nějakou památku?
Marco: Při naší poslední návštěvě jsem si vzal tabulku břidlice, která velmi pravděpodobně kdysi byla součástí střechy rodného domu mé babičky. Ta představa mě velmi těší.
MB: Dům už nestojí, ale náhrobek stále existuje, že?
Marco: Až na pár zbytků zdí a střešní břidlicové krytiny z domu už bohužel nelze nic rozeznat. O to radostnější byl náhodný objev náhrobku rodiny Pratschke na hřbitově v Hlubočkách.
MB: Nepřívazy a Hlubočky mívaly čilé kontakty. To platilo také pro tvé příbuzné.
Marco: Ano, to je pravda. Tak třeba zmíněný Adolf Pratschke, který je pochován na hřbitově v Hlubočkách byl bratrancem mého pradědečka Emila. Zemřel už roku 1929. Z křestního listu mého pradědečka navíc vyplývá, že jeho kmotr Adolf Pratschke, otec Adolfa Pratschkeho zemřelého roku 1929, byl činný jako představený obce Hlubočky.
Existovaly ještě další rodinné vazby mezi oběma obcemi. Strýc mé babičky, Augustin Kluger, byl nejdříve hospodským na rychtě v Nepřívazi a později převzal tovární hostinec hřebíkárny v Hlubočkách. Pozoruhodné je, že po vysídlení opět vedl hospodu jednoho kovozpracujícího závodu, tentokrát u nás v Aalenu.
MB: Pro mě jako novousedlíka bylo velkým zážitkem zprostředkování kontaktu mezi vaší rodinou a paní Ingrid Hölzelovou, která je s vámi spřízněna. Léta byla redaktorkou krajanského časopisu Bärner Ländchen za Hlubočky. Mohl bys k tomu něco říct?
Marco: Za ten kontakt jsem moc vděčný. Paní Hölzelová, rozená Motzke, pochází z Hluboček, kde přišla roku 1942 na svět. Věnuje se mj. amatérsky genealogii. Dokázala vystopovat své předky v přímé linii až do Nepřívazi. Protože má prababička Maria byla rovněž rozená Motzke z Nepřívazi, bylo naše příbuzenství nabíledni. Mohli jsme tak propojit naše linie s Franzem Motzkem, narozeným roku 1743. Ale to není všechno: nepřívazská linie rodiny Motzke se dá sledovat až do let 1660.
MB: Kdy zase přijedete na návštěvu?
Marco: Nejpozději na Bílý Kámen v příštím roce. To je vždy krásná příležitost, zapříst hovor s místními lidmi, navázat staré i nové kontakty a užít si příjemně čas.
MB: Tak tedy na viděnou v Nepřívazi.
_ _ _
(MB = Marek Bohuš, Marco = Marco Brenner)
MB: Marco, seit dem Herbst 2023 bist in Epperswagen fast zum StammGast geworden. Wie ist es dazu gekommen? Der Besuch war bestimmt ein Impuls für Dich.
Marco: Meine Großmutter erzählt besonders in den letzten Jahren sehr emotional von ihrer frühen Kindheit in Epperswagen. Ihre Geschichten ein Heimatbuch und alte Familienbilder aus dem Ort haben in mir den Wunsch geweckt unsere Familiengeschichte besser kennenzulernen.
So machte ich mich gemeinsam mit meinem Cousin, meinem Onkel und meiner Tante auf den Weg. Ohne großen Plan reisten wir mit dem Zug über Prag und Olmütz nach Hombok. Am dortigen Bahnhof angekommen, wussten wir zunächst nicht weiter und erzählten der ersten Person, die uns begegnete, von unserem Vorhaben. Es war eine schicksalhafte Begegnung mit Herrn Rudolf Klos, die uns schließlich hinauf nach Epperswagen führte und bei einem gemütlichen Beisammensein mit Walnuss- und Pflaumenkuchen ihren krönenden Abschluss fand.
Der Tag war geprägt von einer spürbaren Verbundenheit. Vor allem die Begegnungen mit den interessierten und engagierten Menschen vor Ort haben mich darin bestärkt, mich weiterhin intensiv mit unserer Familiengeschichte und den Wurzeln meiner Familie zu beschäftigen.
MB: Kannst Du die Linie Deines Stammbaums erklären, die in E. begann?
Marco: Das kann ich sogar sehr gut. Etwa ein halbes Jahr nach meinem ersten Besuch in Epperswagen bin ich gemeinsam mit einem meiner Cousins zum Heimattreffen des Heimatkreises Bärn nach Langgöns gefahren. Dort befindet sich auch ein Heimatmuseum. Dank der freundlichen Unterstützung einiger Vereinsmitglieder erhielt ich Zugang zu einem Gedenkbuch der Gemeinde Epperswagen aus dem Jahr 1923.
Darin findet sich ein eigener Abschnitt über das Erbgericht in Epperswagen, das am 2. März 1769 von meinem Vorfahren Mathias Pratschke für 1120 Gulden erworben wurde. Zusammen mit digitalisierten Kirchenbucheinträgen konnte ich die Geschichte meiner Familie auf diesem Hof über 6 Generationen hinweg bis zu meiner Großmutter Helga nachvollziehen. Interessanterweise wurde mein Urgroßvater Emil Pratschke noch als Erbrichter bezeichnet, obwohl das Amt zu dieser Zeit schon längst seine offizielle Bedeutung verloren hatte.
Eine Tragödie unserer Familiengeschichte möchte ich hier besonders hervorheben: Beim Durchforsten der Kirchenbucheinträge bin ich auf Ingrid Pratschke gestoßen, die Schwester meiner Großmutter, die kurz vor der Umsiedlung an Diphtherie verstarb. Ihr Schicksal ist bis heute in unserer Familie präsent. Meine Tante wurde sogar nach ihr benannt.
MB: Deine Großmutter hat E. nicht mehr lange erlebt…
Marco: Sie hat Epperswagen zwar nicht lange erlebt, aber diese Zeit hat sie dennoch sehr geprägt. Bis heute betont sie immer wieder, dass sie jedes einzelne Haus des Dorfes noch vor ihrem inneren Auge sehen kann...
MB: Wie geht es ihr heute? Wie war ihr leben in der Neuen Heimat? Wie alt ist sie eigentlich?
Marco: Meine Großmutter wird dieses Jahr 86 Jahre alt und kann auf ein bewegtes Leben zurückblicken. Besonders die ersten Jahre in der neuen Heimat waren für sie und ihre Familie von vielen Herausforderungen geprägt.
Der Neubeginn begann am 26.07.1946 mit der Ankunft am Bahnhof in Aalen Wasseralfingen. Ich konnte herausfinden, dass es sich bei diesem Transport um einen Habichter Transport mit 28 Personen aus Epperswagen handelte. Viele andere Dorfbewohner wurden damals nach Bayern oder Hessen verteilt.
Nach ihrer Ankunft im neuen Heimatdorf gab es zunächst keine eigene Unterkunft. Da gerade Sommerferien waren, lebte die Familie einige Wochen im Schulgebäude. Danach folgten weitere Stationen. Zeitweise wohnte die Familie gemeinsam mit vielen anderen Aussiedlerfamilien unterschiedlicher Herkunft in einem Barackenlager. In der Nähe dieses Lagers entstand später die sogenannte „Flüchtlingssiedlung“ unseres Dorfes. Viele der Aussiedlerfamilien bauten dort in den folgenden Jahrzehnten ihre Häuser. So auch mein Urgroßvater Emil Pratschke. Noch heute erinnern Straßennamen wie die Böhmerwaldstraße und der Schönwälder Ring an diese Zeit und an die Herkunft vieler Familien.
Für meine Großmutter waren die ersten Jahre besonders schwierig. Einige Jahre lebte sie bei einer fremden Familie, damit ihre eigene Familie mit mittlerweile vier Kindern einen Esser weniger zu versorgen hatte. Ihre Eltern und Geschwister konnte sie in dieser Zeit nur selten sehen.
Die Aufnahme in der neuen Heimat war nicht immer einfach. Es gab Vorbehalte und teilweise offene Ablehnung durch die ortsansässige Bevölkerung. Gleichzeitig gab es aber auch Menschen, die den neuen Bewohnern ohne Vorurteile begegneten und ihnen eine Chance gaben.
In eine dieser Familien heiratete meine Großmutter später ein. Gemeinsam mit meinem Großvater baute sie sich ein eigenes Leben auf. Heute hat sie drei Kinder, neun Enkelkinder und fünf Urenkel. Nach dem Tod meines Großvaters lebt sie weiterhin allein auf dem inzwischen nicht mehr bewirtschafteten Bauernhof. Auch wenn das Alter inzwischen spürbar ist, bedeuten ihr die regelmäßigen Besuche ihrer Familie sehr viel.
Besonders freut sie sich über die Besuche ihrer jüngeren Schwester Renate, die ebenfalls noch in Epperswagen geboren wurde. Die beiden verbindet bis heute eine enge Beziehung. Renate hat Epperswagen übrigens bereits in den frühen 1990er Jahren gemeinsam mit ihrem Mann und ihrer Tochter besucht.
MB: Weißt Du etwas mehr über das Haus, in dem Deine Vorfahren in E. lebten?
Marco: Es handelte sich beim Erbgericht um einen ehemaligen Meierhof mit rund 60 Hektar Land und damit eine der größten Landwirtschaften der Umgebung sowie die größte im Ort.
Besonders spannend ist, dass sich seine Geschichte anhand der mir vorliegenden Dokumente bis ins 15. Jahrhundert zurückverfolgen lässt. Bereits 1447 wird der Meierhof erstmals erwähnt. Damals gehörte er einem wohlhabenden Bürger aus Olmütz. Später ging die Herrschaft Hluboky mit Epperswagen und dem Meierhof an das Olmützer Domkapitel über. Nachdem der Hof 1732 zum Freigut erklärt worden war, begann ein neues Kapitel seiner Geschichte.
1749 wurde Hans Georg Titz zum ersten Erbrichter ernannt, auf welchen mein Vorfahr folgte. Mir liegt sogar eine Abschrift des Ernennungsdekrets vor, welches sich laut Aufzeichnung noch um 1923 im Besitz meines Ururgroßvaters Josef Pratschke befand.
Zu erwähnen ist auch die Erbgerichtsgaststätte, die etwa 1863 von meinem Vorfahren direkt neben dem Hof erbaut wurde.
MB: Womit ernährten sie sich?
Marco: Sie lebten von der Landwirtschaft. Es handelte sich, wie bereits erwähnt, um einen großen Betrieb mit etwa fünf Knechten und Mägden, zumindest in den 1940er Jahren. Neben etwa 49 Hektar Ackerland gehörten dazu rund 7 Hektar Wald. Dieser scheint eine große Bedeutung gehabt zu haben. So finden sich in den mir vorliegenden Familienbildern unzählige Aufnahmen von Waldarbeiten und der Jagd.
Außerdem waren Pferde eine große Leidenschaft meines Urgroßvaters Emil. Er soll diese nicht nur für die Arbeit genutzt, sondern auch gezüchtet haben. In der neuen Heimat konnte er von seinen Fähigkeiten im Umgang mit Pferden profitieren. Er war als Waldarbeiter tätig und laut Erzählungen der Letzte im Dorf, der mit dem Pferd Holzrückearbeiten durchführte. Dafür hatte er sich ein eigenes Pferd angeschafft.
Mein Vater fuhr als Kind oft mit ihm auf dem Pferdegespann mit. Außerdem durfte er ihn zum Scharlachrennen in Nördlingen begleiten, einer jährlich stattfindende Pferdesportveranstaltung.
MB: Germknödelgeschichte;)
Marco: Eine kulinarische Tradition aus der Kindheit meiner Tante ist besonders erwähnenswert. Ihre Oma bereitete für die ganze Familie Zwetschgenknödel zu, und zwar nicht nur ein paar, sondern rund hundert Stück.
Am Vortag brachte jede Familie ihre großen Töpfe zu ihr, und am nächsten Tag konnten sie gefüllt wieder abgeholt werden. Die Zubereitung war echte Handarbeit: Auf ihrem Holzherd erhitzte sie große Töpfe mit Wasser, darüber spannte sie ein Baumwolltuch und legte die Knödel darauf. Anschließend deckte sie sie mit einer umgedrehten Schüssel ab, sodass sie im Dampf perfekt garen konnten. Mit geschmolzener Butter serviert waren sie ein Traum. Für ihre Oma war das jedes Mal eine enorme Arbeit, doch sie machte es mit Liebe.
Als meine Tante noch in der Grundschule war, ging sie direkt nach dem Unterricht zum Knödelessen. Dort trafen sich auch die anderen Kinder, und gemeinsam hatten sie immer viel Spaß.
MB: Für die Landsleute sind die Reste wie Ziegel, verrostetes Werkzeug etc. von großem emotionellen Wert. Hast Du auch Andenken aus E. zu Hause?
Marco: Bei unserem letzten Besuch habe ich eine Schieferplatte mitgenommen, welche sich sehr wahrscheinlich einmal auf dem Dach des Geburtshauses meiner Großmutter befand. Diesen Gedanken finde ich sehr schön.
MB: Das Haus steht nicht mehr. Den Grabstein gibt es aber noch?
Marco: Bis auf wenige Mauerreste und Dachplatten kann man vom Haus leider nichts mehr erkennen. Umso erfreulicher war die zufällige Entdeckung eines Grabsteins der Familie Pratschke auf dem Friedhof von Hombok.
MB: Epperswagen und Hombok hatten rege Kontakte. Das gilt auch für Deine Verwandte, nicht wahr?
Marco: Ja, das stimmt. So war Adolf Pratschke, der in dem bereits erwähnten Grab auf dem Friedhof von Hombok beigesetzt ist, ein Cousin meines Urgroßvaters Emil. Er verstarb bereits im Jahr 1929. Aus dem Taufschein meines Urgroßvaters geht zudem hervor, dass dessen Patenonkel Adolf Pratschke, der Vater des 1929 verstorbenen Adolf Pratschke, als Gemeindevorsteher von Hombok tätig war. Darüber hinaus gab es weitere familiäre Verbindungen zwischen beiden Orten. Der Onkel meiner Großmutter, Augustin Kluger, war zunächst Wirt der Erbgerichtsgaststätte in Epperswagen und übernahm später die Bewirtschaftung der Werksgaststätte der Nägelfabrik in Hombok. Bemerkenswert ist, dass er nach seiner Umsiedlung erneut eine Gaststätte eines metallverarbeitenden Betriebs führte, die Erlaugaststätte in Aalen.
MB: Für mich war die Vermittlung des Kontakts mit Frau Ingrid Hölzel, einer Verwandten eurer Familie ein Erlebnis. Kannst Du dazu etwas mehr sagen?
Marco: Für diesen Kontakt bin ich dir sehr dankbar. Frau Hölzel, geborene Motzke, stammt aus Hombok, wo sie 1942 zur Welt kam, und widmet sich der Erforschung ihrer Ahnen. Sie konnte ihre Vorfahren in direkter Linie bis nach Epperswagen zurückverfolgen. Da meine Urgroßmutter Maria ebenfalls eine geborene Motzke aus Epperswagen war, lag eine Verbindung nahe. So konnten wir unsere Linien mit dem 1743 geborenen Franz Motzke vereinen. Doch damit nicht genug: Die Epperswagener Motzke-Linie lässt sich sogar bis in die 1660er Jahre zurückverfolgen.
MB: Wann kommst du/kommt ihr wieder?
Marco: Spätestens zu Bílý Kámen im nächsten Jahr. Das ist immer ein schöner Anlass, mit den Menschen vor Ort ins Gespräch zu kommen, neue Kontakte zu knüpfen und einfach eine schöne Zeit zu verbringen.
