Snad vás potěší autorský zimní příběh o tom, jak hajný Passinger díky jelenovi k dobré službě přišel.
Na konci tohoto roku nás překvapil předseda našeho spolku, Jindra Machala, milým příspěvkem - o který bychom se s Vámi rádi podělili. Prosím, berte následující řádky jako autorsky pojatou a hluboce lidskou vzpomínku. Jindra, který Libavé a poslání Lubavie zasvětil celý život, vdechuje život a přibližuje střípek života zde, na Libavé. Života, který rozhodně nebyl snadný. Děkujeme a přejeme příjemné počtení. Sám Jindra svůj autorský počin uvádí takto:
"Za život jsem přečetl, nebo vyslechl, desítky a desítky příběhů zdejších obyvatel. Někdy byly veselé, jindy smutné, někdy takové, že byste je nevymysleli. A rád na setkání s lidmi, jejichž obraz už mnohdy vybledl, vzpomínám. Ale to už je pryč a mnohý příběh jsem zapomněl.
Co jsem ale nezapomněl, je to, že zde v Sudetech žili lidé jako jinde kolem nás. Jen politika nás, co si říkáme Češi, od těch tvrdých lidí zdejšího chudého kraje oddělila. Slovo "Sudety" bylo dlouho, někde možná ještě je, horší sprostého slova. Slovo "Sudeťák" nebylo označením člověka z regionu jako třeba Hanák, nebo Valach. Byla to nadávka.
Přitom, pokud by ten Sudeťák seděl s vámi u piva, třeba v Litovli a mluvil plynule česky, vůbec by vás nenapadlo si odsednout. Považovali byste ho za strýce ze sousední dědiny. I oni měli své obyčejné lidské radosti a strasti. I oni měli své slabosti, tajná přání, dovedli se radovat a v koutku si pobrečet jako my.
A to mi v těch, za život sesbíraných a napsaných příbězích, chybí. I když nedokážu, a ani nejde, popsat atmosféru různých společných chvil, pokusil jsem se trochu polidštit poznámky, fotografie a strohý popis pod nimi. Něco si pamatuji, něco jsem si vymyslel, aby to mělo souvislost. Často se příběhy odehrály v jiném časovém období. To mi ale nevadí. Je to souhrn části vlastností lidí, které jsem znal. Části, která je mi blízká. Jsem rád, že jsem prožil život po jejich boku, což mi nikdo nemůže vzít. A pokud budu moci chodit a myslet, budu stále na tyto přátele vzpomínat. Ať byli z jakéhokoliv konce. Oni si zaslouží, aby nebyli zapomenuti, vždyť jsme všichni tak trochu do rodiny."
Prosinec 2025 / Jindřich Machala.
_ _ _
P.S. Bores, zmíněný na konci příběhu, byl loveckým zámkem (dřívější myslivnou) a je Armádou ČR využíván dodnes. Zámek Bores přináležel k zaniklé obci Velká Střelná. Více o obci
