Slečna učitelka Ihmová vzpomíná v kronice (Heimatbuch) obce Varhošť na konec války ve Varhošti od osvobození obce po odsun původních obyvatel do internačního tábora a pak do Horního Bavorska.
Během války jsme si zvykli na zatemňování, přelétající nepřátelská letadla a občas i na prchající kolony. Vojenská situace se stále více vyhrocovala. I ve Varhošti se začalo říkat, že budeme muset odejít v koloně jako utečenci. Byli jsme plni obav, strachu a nejistoty o náš osud. Díky Bohu k tomu nakonec nedošlo. Mezitím byli moji rodiče evakuováni z Krnova a bydleli se mnou ve škole.
Když jednou táhla kolona utečenců přes Varhošť, zaútočili na ni sovětské stíhačky. Právě jsem byla na kostelní cestě do Jestřabí. Musela jsem sebou hodit na zem ve štěrkovně. Ve Varhošti byly svrženy zápalné bomby, v jednom domě začalo hořet. V té době byli i místní obyvatelé vyzváni, aby pomáhali při kopání zákopů. Já jsem stále ještě učila. Mezitím Rusové postupovali dál. Než němečtí vojáci odešli, zaminovali u nás mnoho míst. Nakonec nám poskytli autobusy, abychom mohli uprchnout před Rusy a být „v bezpečí“. Část lidí tuto nabídku využila. Ale ti pak museli prožít těžké chvíle, vraceli se zpátky pěšky mnoho kilometrů a bez zavazadel.
My, kteří jsme zůstali doma, jsme zažili příchod Rusů 8. května 1945. První Rusy jsme zahlédli, jak přijíždějí na bílých koních. Mezitím byly ve vesnici vyvěšeny bílé prapory na znamení kapitulace. Ale my mladší ženy jsme se musely rychle ukrýt, abychom nepadly do rukou ruských vojáků. Já jsem se schovala na půdu školy, a to až na druhou půdu, jejíž dveře byly skryté za uskladněnými kulisami z první půdy. Tak jsem byla v bezpečí. Jako lůžko mi sloužila mapa Německa. Moje matka mi nosila jídlo. Vždy mi vyprávěla, co už Rusové zabavili — nejprve hodinky. Postupně si Rusové přivlastnili veškerý dobytek.
Krávy nechávali i přes noc venku. Můj otec musel jít pást krávy do Velké Střelné. Když plenící ruští vojáci odešli dál, mohly jsme my ženy opět spát doma v bytě. Ale i tak se často stávalo, že uprostřed noci někdo bušil pažbou pušky na dveře a tzv. lidé z GRU (srovnatelní s gestapem) se dožadovali vstupu. Musela jsem se rychle schovat pod deku. Když ruské zajišťovací jednotky s komisařem odešly, nastoupili na scénu Češi. Ve škole bylo zřízeno české komisařství. My Němci jsme museli nosit bílou pásku s černým "N" jako Němec.
Dne 3. září 1945 byla Varhošť obklíčena českou armádou a všichni němečtí obyvatelé obce – od starců po děti – byli vyzváni, aby se během jedné hodiny shromáždili na konci vesnice s trochou prádla, oblečení a potravin. Tam nám ještě odebrali to nejlepší, co jsme měli, a poté začal pochod do internačního tábora. Krátce před půlnocí jsme dorazili do nechvalně proslulého tábora Hodolany u Olomouce. Tam byly ženy odděleny od mužů. Můj otec zůstal v Hodolanech, moje matka a já jsme byly převezeny do tábora ve Štěpánově. Ubytovali nás ve staré strojírně. Betonová podlaha byla pokrytá slámou. Mladší musely chodit do práce.
Osud internace sdíleli kromě obyvatel Varhoště i obyvatelé tří sousedních vesnic. Sotva lidé opustili své domovy, Češi začali s rabováním. Když jsem se po 15 týdnech a rozpuštění tábora směla vrátit do Varhoště, byl můj byt zcela vyklizen. Teprve postupně jsme dostávali přidělené věci a mohli si znovu pořídit nějaký nábytek apod. Mezitím jsme museli nosit žluté pásky. Jednoho dne přišla do vesnice skupina Čechů, aby zabavila brambory. Chtěla jsem jen rychle zajít k sousedům a zapomněla jsem si nasadit pásku. Tak jsem padla Čechům do rukou. Chtěli mě za trest znovu poslat do tábora. Jen po dlouhém vysvětlování a prosbách se mi podařilo tomuto osudu uniknout.
V této době musel hostinský Franz Enenkel zneškodňovat miny, které zanechali němečtí vojáci před svým odchodem. Bohužel někteří Němci na miny šlápli a bylo mnoho zraněných. Koncem dubna 1946 u nás začal odsun „Domů do Říše“. S padesáti kilogramy zavazadel na osobu jsme byli odsunuti v dobytčácích. S rodiči jsem dorazila transportem dne 11. května 1946 do Weilheimu v Horním Bavorsku
_ _ _ _ _
Zdroj: text i fotografie převzaty z Heimatbuch Haslicht (Domovská kniha obce Varhošť) > kolektivní dílo.
Překlad: spolek Lubavia 2025
_ _ _ _ _
