Obec Varhošť, která připomínala svým protáhlým půdorysem lesní lánovou obec, se rozkládala v několika řadách u horního toku stejnojmenného potoka, nesoucího též název Hadovec. Původ jména Varhošť je slovanský, snad vesnice jakéhosi Varh(g)osta, podobně jako např. Radhošť. Německý název Haslicht snad souvisí s lískovým porostem, další výklad viz pověst na závěr.
Půvabné horské prostředí s těžce obdělávanou půdou, horskými loukami a pastvinami, na kterých se pásl dobytek, ustupoval na jižní a západní straně rozsáhlým lesním porostům, patřícím z drtivé části olomoucké kapitule. Ty představovaly vítaný zdroj dřeva spojený s pracovními příležitostmi, a také klidné místo k odpočinku. Proto býval Varhošť častým cílem turistů a návštěvníků z blízkého i vzdáleného okolí. Magnetem byl hlavně upravený pramen Odry s kaplí.
Historie obce
Varhošť patří ke starším vesnicím na Libavsku, nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1131, kdy zde byl v majetku olomoucké kapituly jeden poplužní dvůr. V roce 1408 patřila ves jako biskupské léno Václavu z Doloplaz a jeho příbuzným bratrům Václavu, Rusovi, Frankovi a Hanuškovi z Doloplaz. Když byla Varhošť v roce 1481 předána jako léno nezletilému sirotku Petru po Janu Mlečkovi ze Zástřizl, že jde o léno „Haslicht“ s ostatními vesničkami a příslušenstvím, které již mnoho let patřilo ke statku (Velká) Bystřice.
V roce 1485 majitel velkobystřického panství Vilém z Pernštejna povolil Varhošti a dalším osadám právo dědičné držby usedlostí (tzv. odúmrť) a právo řešit drobné spory na obci. V roce 1505 zde Jan z Kunovic a na Velké Bystřici udělil Bartlu Wagnerovi dědičně svobodnou rychtu a mlýn. Od roku 1521 bývá Varhošť uváděna jako městečko, drželi ji lénem Herbortové z Fulštejna, a to do roku 1565. Po smrti Herborta z Fulštejna bez dědiců, ji biskup Vilém Prusinovský z Víckova udělil Bohuslavovi Prusinovskému z Víckova a Jetřichovi Podstatskému z Prusinovic. V roce 1581 držel městečko Varhošť Hynek Bruntálský z Vrbna.
Kolem pol. 16.století byla obec povýšena na „trhové městečko“, což zřejmě souviselo s přílivem německého obyvatelstva, po třicetileté válce však tyto práva ztratila a stala se opět vesnicí. V roce 1656 zde bylo jedenáct sedláků a sedm zahradníků, veškerá půda byla ve třetí, tedy nejhorší bonitní třídě. Nejpozději od 17. století byla Varhošť již jen vesnice, která byla součástí statku Velká Bystřice patřící olomoucké kapitule. V roce 1750 zde byl postaven větrný mlýn a roku 1830 obec vyhořela. Pomístní název úvozu Preussen Grab naznačuje, že zde byli pohřbeni pruští vojáci z dob válek v polovině 18. století.
V době (16. století), kdy je nazývána městečkem, měla obec svou faru a snad i kostel, posléze byla do vysídlení součástí fary Jestřabí. V roce 1887 zde byla zvětšena starší kaplička a obě byly posvěceny téhož roku. V roce 1888 byla zřízena jednotřídní německá obecná škola.
V roce 1911 zde žilo 382 německých obyvatel a v obci byl hostinec, kovář, kolář, kramářství, dva mlynáři a dva obchody se smíšeným zbožím. Ze spolků zde byly: sbor dobrovolných hasičů (1890–1945), Bund der Deutschen Nordmährens „Oderquelle“ (1901–1940), Deutscher Landwirtschaftlicher Ortsverein (1936–1940), Lese- und Fortbildungsverein (1932), Arbeitergesangverein (1932), Deutscher Kulturverband (1932). Spar-und Darlehenskasse (1899).
V roce 1930 zde žilo 349 obyvatel, z toho 339 německé a deset české národnosti. Tehdejší katastr obce obnášel 344,52 ha polí, 99,34 ha luk, 3 ha zahrad, 26,87 ha pastvin a 868,88 ha lesů. Na katastru obce se nachází některé z drobných pramenů řeky Odry, pomístní název uvádí Diebs Brundel, tedy zlodějskou studánku. V letech 1938-1945 byla Varhošť součástí Německé Říše a byla začleněna do okresu Moravský Beroun. Dne 28. dubna 1946 byli zdejší obyvatelé přesunuti do tábora ve Slavoníně a odtud ve čtyřech transportech odsunuti do Německa - šlo o 340 osob z 81 rodin.
_ _ _
V roce 1994 vydala „Společnost přátel vesnice a malého města“ v Olomouci fotografickou publikaci věnovanou této obci.
_ _ _
Dobové snímky Varhoště, které pořídil místní dorgista-fotograf pan Muck a byly uchovány na skleněných kontaktech, se staly zdrojem pro velkoformátové fotografie, které byly vystaveny v Olomouci v Domě U Zlaté štiky v roce 1999.
_ _ _
Kostel ve Varhošti doložený údajně v zemských deskách k roku 1490, zanikl v 18. století. Na jeho místě byla postavena kaple, kde ale byly slouženy pouze dvě mše svaté ročně, jinak obyvatelé na mše docházeli do kostela v nedalekém Jestřabí.
Stará kaple byla v roce 1887 zbořena a ještě v témže roce nahrazena novou, a to s pomocí tehdejšího libavského faráře a budišovského děkana P. Vinzenze Hausnera, rodáka z Varhošti. Děkan Hausner nechal v roce 1888 k nové kapli přistavět zvonovou věž s kůrem, se střechou pokrytou břidlicí a zavěsit do ní nový zvon. Pořídil rovněž potřebné mešní náčiní a harmonium pro doprovázení církevních zpěvů. U jestřabského farního úřadu složil nadaci na sloužení dvou mší svatých ve Varhošti za spásu jeho duše. Obec si darů děkana Hausnera velmi považovala, protože z jeho iniciativy byla ve Varhošti postavena i nová školní budova. Kaple i škola byly slavnostně požehnány v týž den, tj. 4.11.1888.
Neorientovaná kaple sv. Notburgy stála asi uprostřed vsi na návsi, která vznikla rozšířením komunikace z Velkého Újezdu do Velké Střelné. Ze západní strany byla náves určena cestou, z východní potokem, naproti kaple byl rybník. Západním směrem od kaple stál Enenklův hostinec č.p. 59, nazvaný U pramene Odry, severněji od něj vedla tzv. Kostelní pěšina (Kirchensteig), po které se chodilo do farního kostela a na hřbitov do Jestřabí. - Svatá Notburga Ebenská, patronka varhošťské kaple, se narodila v roce 1265 v Rattenbergu (Tyrolsko), na tamním zámku pracovala jako služka. Zemřela dne 14.9.1313, pohřbena je v Ebenu poblíž Salcburku, kde je jí zasvěcen kostel. Sochu sv. Notburgy si pořídili i ve Staré Vodě, bývala v nové kapli zasvěcené rolnickým patronům sv. Isidorovi, sv. Vendelínovi a sv. Notburze.
Podélná stavba kaple byla krytá sedlovou střechou, nad závěrem zvalbenou. Hranolová věž v průčelí kaple tvořila mírný rizalit a její zdivo jen nevýrazně vystupovalo nad hřeben střechy. Byla ukončena jehlancovou střechou, ve vrcholu s makovicí a křížkem, hřeben střechy završil polygonální sanktusník s cibulí a křížkem. Fasáda byla hladká, po stranách lodi prolomena dvěma okny s půlkruhovým záklenkem. Do kaple se vcházelo podvěžím, tj. od rybníka, a to pravoúhle zakončeným vstupem, nad nímž byl ve štuce proveden latinský kříž. V interiéru byl dřevěný oltář ukončený ve vrcholu jetelovým křížem s ukřižovaným Kristem; oltář spočíval na mramorovém oltářním stupni, který kapli věnoval P. V. Hausner. Z každé strany oltáře byly postaveny dva větší svícny, na hořejším stupni dva menší, v jejich středu byl nevelký obraz patronky kaple sv. Notburgy - almužnice. Motiv odpovídá např. oltářnímu obrazu v Ebenu či v Heiligengrabu. Na zadní stěně presbytáře byl zavěšen obraz s neznámým motivem. Před oltářem visela lampa s věčným světlem. Interiér doplňovaly dvě řady lavic. K vybavení kostela ve 30. letech 20. století patřila stříbrná monstrance v hodnotě 50,- Kč (nejdražší předmět), stříbrný kalich s paténou, čtyři oltářní svícny z mosazi, cínové mešní konvičky s tácky, z parament kaple vlastnila kasule, alby s krajkami, humerál, cingulum, korporál, purifikatorium, antipendium, tři ručníky, dále oltářní koberec, misál, mešní pult, oltářní zvonky atd.
Zvon pojmenovaný po patronce kaple byl žehnán dne 4.9.1910 delegovaným knězem. Tehdy potvrzení o žehnání zvonu vystavilo z neznámého důvodu brněnské biskupství. Větší ze dvou varhošťských věžních zvonů byl zakoupen v roce 1925. Po čase musela být opravena věž a závěsné zařízení pro zvony, zrestaurován byl i tabernákl. - Vláda dne 17.9.1946 rozhodla o vytvoření vojenského tábora Moravský Beroun (dnešní vojenský újezd Libavá), do něhož byla zahrnuta i ves Varhošť. Toto rozhodnutí znamenalo nucené vystěhování všech obyvatel a likvidaci celé vsi. O vybavení varhošťské kaple se přihlásil farní úřad v Korytné. Olomoucká konzistoř mu dne 15.10.1947 sdělila, že zasílá menší zvon, jehož příjem měla farnost potvrdit, což učinila dne 8.11.1947: „FÚ v Korytné potvrzuje tímto s upřímnými díky došlý zvonek do naší farnosti. Za laskavé služby, které nám byly prokázány zapůjčením tohoto, byť i malého zvonku, vzdává jménem svým a všech farníků upřímné Pán Bůh zaplať Josef Rybka, farář.“ - Podle leteckých snímků měla kaple v roce 1950 ještě krov a střechu, v roce 1954 z ní zbývalo jen obvodové zdivo bez krovu a střechy a v roce 1961 už není patrné ani obvodové zdivo. - Dvojice pozemků, na němž kaple stála (pozemkové parcely č. 324 a 319/1), patří Agentuře hospodaření s nemovitým majetkem Ministerstva obrany ČR. - Ves Varhošť je zcela zbořena. Nejstarší písemná zmínka o vsi je v latinské listině z roku 1131. Od svého vzniku patřila obec církvi.
Kdo byla svatá Notburga, jíž byla zasvěcena varhošťská kaple
Notburga Ebenská (též Notburga z Rattenbergu, asi 1265 – 13. září 1313) byla služka ve zmíněném Rattenbergu v Tyrolsku. Když ji hrabě Jindřich přistihl, jak dává chudým lidem jídlo určené do koryta k výkrmu prasete, propustil ji a nastoupila do služby k sedlákovi v Ebenu, kde pokračovala v dobročinnosti (odtud její přízvisko Ebenská). Hrabě Jindřich si ji po nějaké době vyžádal zpět a jí bylo svěřeno vedení zámeckého hospodaření. Římskokatolickou církví je uctívána jako světice. Více zde
_ _ _ _
Varhošťský potok (také Hadovec) a mlýny
Ten zde na horním konci obce pramení, mezi kopci Radeška, Fidlův kopec a Strážisko. Teče přibližně jiho-jihozápadním směrem přes Varhošť se zaniklým vodním mlýnem a za Varhošťem je přehrazen Varhošťským rybníkem (původně protipožární nádrž ze 60. let 20. století). Následně vtéká do údolí Stoupy a Hadovec, která se nacházejí na západ od Mlýnského kopce. Potok pak opouští vojenský újezd Libavá, stáčí se k jiho-jihovýchodu, opouští Oderské vrchy a nad Velkým Újezdem se vlévá zprava do říčky Olešnice (povodí řeky Moravy).
Varhošťské mlýny
_ _ _ _
Pověsti
Jak Varhošť (Haslicht) přišla ke svému jménu
Za dávných časů bývalo u Varhoště město a hrad Blumenau, prý v místech, kde teče potůček Kellergründel. Dnes po nich není ani památky, jelikož se údajně propadly do země. Syn pán hradu Blumenau kdysi vyrazil do lesa na lov, ale příliš se mu nedařilo, a tak ho lovecká vášeň hnala lesem dál bez zastavení, takřka do úmoru. Najednou se před ním objevil zajíc a lovec se za ním pustil, ale únava ho začala zmáhat. Tam, kde naposledy zajíce zahlédl, se najednou temný les rozestoupil a vše zalilo světlo. Unavený lovec spatřil nedaleko hrad, ke kterému v pořádku došel a složil zde hlavu. Na památku zde pak založil novou vesnici a dal jí jméno Zaječí světlo, německy Hasslicht.
Dobří duchové na Varhošti
Většina vesnic měla své dobré i zlé duchy, kteří se v okolí vyskytovali. K těm hodným patřili u Varhoště Mechové ženy a také Rozsévači, kteří často lidem dobře radili. Jednou brzy na jaře chtěl praděd sedláka z č. 13 vyrazit na pole, aby zasel obilí. Cesta vedla z jeho statku přes dvůr a šopu záhumením do polí. Když šel po dvoře, znenadání se před ním objevil Rozsévač a řekl mu „Sedláku nejezdi – pošli nejprve psa!“. Sedlák jej tedy poslechl a poslal napřed psa, který vběhl do šopy, ta se na něj zřítila a pohřbila ho v sutinách. Dnes nám jejich rady chybí, naneštěstí byli totiž později Rozsévači a Mechové ženy zakázáni kterýmsi papežem.
_ _ _ _
_ _ _
Literatura a prameny
* https://www.cs.wikipedia.org (27.8.2015)
* https://www.libavsko.eu (27.8.2015)
* https://www.zanikleobce.cz (27.8.2015)
* https://www.znicenekostely.cz/objekt/detail/13937?page=88&offset=89&limit=100
* Jana Krejčová - časopis POODŘÍ č. 2/2015
