Náš předseda zpracoval příběh Alberta Jahna včetně vysvětlení toho, jak se do hostince Moritze Schlesingera ve Velké Střelné dostala americká kamna.
Bylo teprve před čtvrtou odpoledne, ale už bylo dost šero. Byl to opravdu nevlídný den. Od rána se sníh s drobným deštěm předháněli, kdo víc znepříjemní sobotní čas. S převahou vedl sníh a mlha. V hostinci Moritze Schlesingera bylo útulno, ale prázdno. Jen v rohu naproti kuchyně seděli dva bratři, Johann a Albert Jahnovi. Pootevřenými dveřmi bylo z kuchyně slyšet jak se něco škvaří na plotně a vzduchem se nesla vůně něčeho ze včerejší zabíjačky. Vedle kamen klečel u okna na lavici znuděný vnuk paní hospodské. Měl z úkol přikládat do kamen a hlavně nezavazet v kuchyni. Chvílemi si prstem maloval po oroseném okně, chvílemi poslouchal, o čem ti dva pánové mluví. Kamna, která vydávala příjemné teplo, byla americká. Byla z litiny. Chvílemi tu nebo tam lehce zčervenala žárem a slídovými okénky maloval oheň po stropě a stěnách lokálu záhadné obrázky. Chlapec to pozoroval, než ale jeho fantazie rozklíčovala obrázek, kamna už promítla něco jiného. Vedle kamen visel na zdi za sklem v rámečku nějaký ručně popsaný papír. Byl to dopis, a u něj je potřeba se zastavit.
Napsal ho Sigmund Hirsch Schlesinger mladší, a byl adresován strýci Moritzi Schlesingerovi. Vysvětloval jak se americká kamna do Velké Střelné dostala. Jednou před hospodou zastavil pan Helmut Stecker z Hrubé Vody s malým žebřiňákem taženým koníkem Bubinem. Na voze, obložená slámou, byla ohromná bedna s o něco menším nápisem AMERICAN HEATING. Helmut, kamarád Moritze Schlesingera, předal hospodskému dopis a vysvětlil mu, že bednu z Ameriky přivezla nejprve loď, potom vlaková pošta do Smilova. A on že byl Sigmundem juniorem požádán dopisem, aby bednu přivezl. Všechno že je zaplaceno, jen ať sežene čtyři sousedy, že bedna je moc těžká. To nebyl vůbec problém, všichni sousedi byli zvědaví co v té bedně z Ameriky je. Moritz tedy odtrhl víko. V množství dřevité vlny bylo plno litinových desek, ozdobný litinový dekl, návod k montáži čehosi v angličtině, a dopis. V dopise junior psal, že jde o kamna. Jeho otec, který se odstěhoval do Vídně a založil tam malý kamenický podnik, prý mu vyprávěl jak moc mu Moritz pomohl. Že měl před smrtí výčitky svědomí, že ho Moritz podporoval a on všechno propil. Až mu nezbylo než odejít. Vyprávěl synovi jak propil i peníze co mu Moritz dal na dříví na topení, a že se chodil ohřívat k Moritzovi do hospody a kamna, která tam byla, že kouřila a moc nehřála. Když otec umřel, juniorovi se zdála Vídeň malá, tak prodal tátovo kamenictví a koupil si lodní lístek do Ameriky na novou loď Titanic. Se slávou vypluli z francouzského Cherbourgu. Moc si ale plavby neužili, Titanic brzy narazil na ledovou kru a začal se potápět. Mladý Sigmund se plácal ve studené vodě a prosil Boha aby mu pomohl se zachránit, že když mu pomůže, odčiní všechny otcovy poklesky. Zkázu lodi přežil a v Americe se mu začalo dařit. Často vzpomínal na domov a vzpomněl si i na strýce Moritze. Tak se rozhodl že strýci pošle něco ryze amerického, co by jeho hospodu pozvedlo. Závěrem dopisu vzpomněl i tetu Katarinu a všem popřál dlouhý život a pevné zdraví.
Moritz požádal sousedy aby bednu zanesli doprostřed lokálu, oblekl si kabát, zapřáhl Maxe a Fritze do kočáru a vyrazil za panem hrabětem Wrbnou na zámeček Bores. To proto že pan hrabě uměl anglicky. Pan hrabě se zrovna vrátil z lovu. Byl to moc hodný člověk. Nalil sobě a Moritzovi po slivovici a vybídl ho, aby řekl co ho na zámeček přivádí. Ten mu všechno povyprávěl, dal panu hraběti přečíst dopis a že si neví rady s tím anglickým návodem. To že Sigmund junior nedomyslel. Pana hraběte příběh zaujal, americká kamna že viděl jen v nějakém vídeňském katalogu a že tedy bude tak laskav a zítra ráno zapřáhne hajný Passinger do bryčky, je prý taky šikovný zámečník, a přijedou se na ta kamna podívat.
Když to všechno Moritz řekl ženě, ta hned začala pobíhat po kuchyni. Panu hraběti zařízne kačenu, chlapům upeče sekanou a Moritz ať zaběhne k Josefu Abrahamovi do palírny pro něco lepšího. Ráno to začalo. Moritz všechny zvědavce vykázal před hospodu ať nezavazí, nalil všem aktérům akce Abrahamovu specialitu a pan hrabě, uprostřed s anglickým návodem uděloval pokyny. Jeho vysoká postava - v jedné ruce návod, v druhé sklenička pálenky, byla po bedně dominantou lokálu. Přišel i pan farář s kostelníkem. Pan farář konstatoval že tak dobrou slivovici nemá ani pan arcibiskup, natož on, a že si musí s Abrahamem promluvit jak to že před ním takový poklad zatajil.
Když kamna smontovali a došikovali ke komínu, pan farář je požehnal. Pak Moritz zatopil. Ve chvíli nebylo v lokálu vidět. Z otevřených oken se valil kouř. Pan hrabě zapomněl na konci návodu přečíst, že kamna se musí vypálit. To už ale Moritz vytlačoval ze dveří velitele hasičů s trubkou v ruce, který chtěl vyhlásit poplach. Nakonec všechno dobře dopadlo. Panu hraběti kačena chutnala, sekaná i pálenka ostatním taky a kamna přestala čadit. Jen pan farář nebyl. Naposled byl viděn jak jde s kostelníkem k Abrahamovu domu. Kuchařka z fary zlomyslně na nedělní mši sousedkám šeptala že je pozdě v noci dovezl Passinger v hraběcím kočáru, a že měli snížené pohybové schopnosti. Ty se časem naopak velmi zlepšily panu hraběti, paní Katarina mu z vděčnosti namíchala výbornou jezevčí mast na bolavá kolena.
Kamna se stala místní atrakcí, všichni z okolí se na ně chodili dívat, dokonce se na ně přijel podívat i správní rada slévárny z Marienthalu C. O. Machanek. Moritz musel zatopit, ačkoliv byl srpen, aby pan továrník viděl jak fungují. Pan ředitel uznale pokýval hlavou a řekl: „Sakraporte. Kdo by to do těch Amerikánů řekl. Já myslel že umí akorát jíst karbenátky a pašovat tu jejich Whisky. Tak to my bychom neuměli. A taková kamna nemají ani U Rotta v Praze. A že prodávají všechno, od špendlíku po lokomotivu.” Pak uznale poklepal na kamna svojí špacírkou, nasadil si buřinku a bez rozloučení odjel.
Moritzovi se začalo dařit. Musel zvětšit a vymalovat lokál, a v sobotu a neděli tam občas hrávala z Města Libavé Schrammel-kapelle.
Vraťme se ale do toho pošmourného prosincového dne, kdy bratři Johann a Albert Jahnovi seděli v útulném lokále Moritze Schlesingera. Johann byl ze Smilova a byl mistrem v dole v Hühnerbergu. Byl zapálený radioamatér, ve vesnici byl prvním majitelem rádia, tak mu říkali Radio Johann. Už zdálky jeho domek upoutal dřevěným stožárem s anténou. Když bylo pěkné počasí otevřel okno, dal do něj rádio a sousedi chodili poslouchat rozhlasové vysílání. Někteří si donesli i židli a hrdá paní Jahnová občas roznesla kafé z cikorky. Zato Albert, který bydlel nedaleko rybníka ve Velké Střelné, byl smolař. Kam šlápl, tam se hned něco pokazilo. Tak se protloukal jako pomocný dělník a hašteřivá manželka mu stále předhazovala kam že dala oči a rozum před svatbou, že si měla vzít Johanna. Tento den se ti dva sešli aby vyřešili tíživou situaci blížících se Vánoc v Albertově domácnosti.
Do ticha, které rušilo jen praskání ohně v kamnech a tlumený rozhovor obou bratrů, se najednou rozlétly dveře a dovnitř vpadl hajný Passinger obalený sněhem. „Gott segen dich,” zahlaholil. Začal dupat na břidlicové desce u dveří a kloboukem ze sebe ometal sníh. „Svinská práce!” Dupání přešlo ve čvachtání ve vzniklé kaluži. „Posrané počasí,”dodal hajný a rozhlédl se. Uviděl dva bratry Jahnovy a zamířil k nim. Chlapec pohoršeně zvedl obočí a šel do kuchyně žalovat babičce, že do lokálu přišel nějaký sprostý hajný a udělal tam pěknou kaluž. Ta, jelikož tušila o koho jde, za chvíli přišla dovnitř s velkým čajem a stejně velkým rumem. Za ní v patách šel chlapec, táhl za sebou velký smeták a začal kaluž vymetat ven. Hajný uchopil rum na tácku, vypil ho a zakroužil ukazováčkem. Tím naznačil že ještě jednou, a pro všechny tři. „No vy mi jdete akorát do rány. Pan hrabě chce dovézt nějaké kapry a potřebuje opravit požerák na rybníku. Tak že by jste se na to mrkli. A dej na něho pozor, ať kapři neskončí v Odře!” A ukázal na Alberta.
Když dohodli podrobnosti a hajný poručil další rumy, rozešli se. Chladnoucí čaj osiřel. Bratři opravili požerák, pan hrabě nechal dovézt kapry a Jahnové se na ně chodili dívat jak se jim daří. Byli to opravdu krasavci. Že byl pan hrabě spokojen a jak jsem říkal že byl dobrák, vzkázal po hajném že si mohou každý jednoho chytit. Tak bratři jednou v neděli usedli na hrázi s udicemi. Po chvíli se Albertovi začal napínat vlasec. „Hannes, něco mi zabralo!” Šermoval Albert udicí nad hlavou. „Uklidni se a špónuj!” Volal Johann a spěchal s podběrákem. Když do něj konečně úlovek dostali, zůstali jako opaření. Ryba v podběráku nic moc, zato ale byla zlatá! Chvíli ji pozorovali, když najednou ryba promluvila: „Pokud mě pustíte, splním vám tři přání.” No tak to už bylo opravdu příliš! Zavázali podběrák aby ryba neuplavala, strčili ho do vody a začali se radit co dál. Nakonec došli k závěru že ryba je malá a jestli jim opravdu splní nějaké přání, že to bude lepší. Když nic nesplní, tak zkusí štěstí znovu. Albert šel domů pro kbelík, mezi tím se zešeřilo, tak za tmy přenesli rybu do Albertova domku. Tam ji předělali do vaničky, kterou dali v kuchyni na stůl. Všichni stáli kolem, jen malý Bertík si musel přitáhnout štokrle, aby taky viděl. Do ticha najednou Albert vykřikl: „Já to vyzkouším! Chceme všichni něco moc dobrého k večeři! Štefi airkoňák, děckám turecký med a sodovou vodu, nám džbán piva a láhev Abrahamovy slivovice! A taky dva doutníky jaké kouří pan hrabě!”
Jak řekl, tak se stalo. Protože na stole už nebylo místo, část večeře byla na lavce u kamen. Když se vzpamatovali, tak se najedli a napili. Děcka cucala turecký med, všichni tiše pozorovali rybu, kterou i s kuchyní postupně zahalil modrý oblak z hraběcích doutníků. Štefi najednou vyskočila, odtrhla přilepeného kocoura od kredence, který byl celý zapatlaný od tureckého medu, a spustila: „Mám já to ale troubu! Místo abys chtěl něco pořádného, promrháš přání za jídlo a zase nebudeme mít nic! Tak s tím šetři a pořádně to promysli!”
Týden chodil Albert jako bez duše. Děcka vyměňovaly rybě vodu, byla stále ve vaničce. Pro jistotu, kdyby si to rozmyslela. Aby vanička nezavazela, šoupli ji do chodby. Byla sobota a Albert už zas stál nad vaničkou a div mu nepraskla hlava. Najednou někdo zabušil na dveře. Když otevřel, na schodech stál školníkův synek a hned spustil: „Pan řídící vás pozdravují a posílají kartičku. A mám počkat na odpověď.” Albert přečetl lístek na kterém mu pan řídící psal že je celý nějak chabrus, že má s kapelou hrát příští týden na místní tancovačce, že se na to ale necítí a jestli by to Albert nevzal za něj, že mu půjčí klarinet. Albert byl totiž vášnivý muzikant. Hrál na hlavně klarinet, ale neměl svůj, pan řídící mu ho občas půjčil. „Klarinet! To je ono! Žádný póvl, něco fajnového, jaký by si nemohl koupit ani pan děkan z Budišova! A ten má ledajaké instrumenty!” Vykřikl Albert. „Vyřiď panu řídícímu že klarinet možná nebudu potřebovat, ale na tancovačce zahraju!” A bouchl mládenečkovi dveřmi před nosem. Otočil se k vaničce ze které se ozvalo že dobrá, klarinet bude, ale ryba si začala klást podmínky. Za prvé už má té vaničky dost, že chce zpátky do rybníka. A za druhé, Johann se rybolovu zúčastnil taky, tak že poslední přání řekne on. A že nebudou smlouvat, nebo nebude nic! Že přání umí splnit i na dálku.
Co naplat, Albert musel souhlasit. Když rybu vysypal ze síťovky do vody, vystrčila hlavu a řekla, že klarinet má v kuchyni na stole. Ani se s rybou nerozloučil jak upaloval domů. Žena s dětmi doma nebyla, šla si k sousedům postěžovat jakého má troubu. Albert zapálil petrolejku a hned se hrnul ke stolu. No zatajil se mu z toho dech. Na stole v otevřeném pouzdře na sametu klarinet se stříbrnými klapkami, uprostřed v kroužku stříbrný monogram a nahoře perleťový náustek. Hned klarinet vyzkoušel a ráno že vyrazí do Smilova za Hannesem, který bude určitě doma, protože bude neděle, tak ať to stihne než půjde se ženou na mši. Ani nemohl dospat, a za svítání vyrazil.
Johann byl už dávno vzhůru, ale Albert nepřišel zrovna ve vhodný čas. Na stole v kuchyni bylo rádio, mělo vzadu oddělaný dekl a trčely z něj dráty. Na pozdrav Hannes odpověděl jen nějakým zavrčením a dál se vrtal v útrobách rádia šroubovákem. Prý hraje nějak tiše a nejde zesílit. Albert si nedal zkazit svoji radost, střídavě bratrovi vyprávěl co se stalo, střídavě mu strkal klarinet pod nos a chvílemi na něj hrál. Po půl hodině toho měl Johann akorát tak dost. Praštil šroubovákem a zařval: „Už mě z tebe třeští hlava! Tady bude ticho! Di už s tím klarinetem do prdele!” A ticho skutečně nastalo. Albert měl najednou prázdné ruce a ucítil někde vzadu prudkou bolest. Vyšponoval se a tiše řekl že má pocit jakoby ten klarinet byl někde uvnitř, a ukazováčkem si sahal na prsa. Chtěl si sednout na židli, hned však vyskočil že to nejde, že se nemůže ani předklonit. No to bylo nadělení!
Johann vytáhl z kredence slivovici a dal si pořádného loka a strčil láhev Albertovi aby si taky cvaknul. Johannova žena se pokřižovala, přehodila si vlňák a běžela na faru. Pan farář tam byl během pár minut. Slivovice zatím podstatně ubylo, kalíšek na pana faráře přece jen zůstal. Opatrně uložili Alberta na lavku u kamen a pan farář ho začal prohmatávat. Při tom si něco pro sebe povídal o tom, že to je trest za to že Albert víc chodí po tancovačkách než do kostela. A nahlas dodal že hned v pondělí ráno musí Albert do Libavé k panu doktorovi, na to že je on krátký a odešel s tím, že se za něj na mši pomodlí.
Johann ustlal bratrovi na lavce u kamen a jeho žena se vypravila do Velké Střelné aby Štefi řekla že Bert je marod, spí u nich a Hannes ho ráno zaveze sousedovou bryčkou do Libavé k doktorovi. Tak ráno vyrazil soused, Hannes a Albert do Libavé. Albert musel stát, tak to vypadalo jak když vezou císaře pána na vojenské přehlídce. Pan doktor měl ordinaci v patrovém domě naproti školy, a i když bylo poměrně časně, nezvyklá výprava vzbudila pozornost. Pan lékárník, který právě zvedal na rohu roletu lékárny, se zajímal cože tak brzy, a proč si pán nesedne když je churav. Vstrčil tyč od rolety za dveře a řekl paní lékárníkové že se za chvíli vrátí, že narazil na zajímavý případ. A šel za bryčkou.
Když společně dostrkali Alberta do ordinace, pan doktor už tam byl. Byla tam taky sestra, ale taky porodní bába, která byla pěkná klepna. Pan doktor se na všechno vyptal, svědci pokyvovali hlavami a porodní bába vyběhla do patra pro doktora Kupida. Byl sice taky doktor, ale práv. Bába usoudila že Kupido je znalý světa, že se vyzná a mohl by být užitečný.
Všichni stáli v kruhu kolem lehátka, na kterém na břiše, na bílém vixlajvantu ležel nebohý Bert. Pan doktor nejprve Albertovi mezi odhalené hýždě strčil prst, chvíli kdesi šmátral a prohlásil že klarinet je umístěn náustkem dolů. Pak chodil kolem, škrabal se na zátylku a něco si latinsky brblal. Taky mluvil o operaci, případ že je však natolik mimořádný, že to chce minimálně okresní nemocnici, nejspíš krajskou. Albert zvedl hlavu a rezolutně prohlásil že upozorňuje že řezat se nenechá, to ať ho tady rovnou zamordují. Najednou pan lékárník řekl že má nápad, a odešel. Za chvíli se vrátil, na krku měl hadičku a v ruce držel gumový balonek. Přistoupil k postiženému, zasunul mu hadičku mezi hýždě a silně balonek zmáčkl. Ozval se pronikavý zvuk, až všichni leknutím odskočili. Doktoru Kupidovi zasvítily oči a spustil: „No když se pacient nechce od svého majetku nechat operativně oddělit, nedá se nic dělat, je to jeho právo. Klarinet získal sice zvláštní, ale legální cestou a musí se to respektovat. Mám nápad jak by se to dalo možná vyřešit. Kdyby se sestrojilo něco jako dudy a vháněl se k náustku vzduch, při troše cviku by to možná hrálo.”
Johann, který se cítil za celý problém odpovědný se hned začal zajímat jak takové dudy vypadají, že by to vyrobil. Všichni včetně porodní báby řekli že zkusit by se to mohlo. Albert řekl že je mu to jedno, hlavně žádná operace. A rezignovaně, jak vyvržený vorvaň, spustil ruce dolů z lehátka. Doktor Kupido řekl že skočí do kanceláře, že tam někde má obrázek nějakého skotského dudáka. A odešel. Zatím všichni Alberta utěšovali s tím že jsou horší případy, že vlastně může být rád že o klarinet nepřišel, že má štěstí že klarinet má stříbrné kování, kdyby bylo z plechu tak by taky mohl dostat otravu krve. A porodní bába si přisadila, že když se Albert na tancovačce opije jako vždycky, tak mu klarinet aspoň nikdo neukrade.
Mezitím se vrátil doktor Kupido. Mával obrázkem dudáka a pod paží měl nějakou krabici. Hannes hned začal obrázek studovat, ten byl dostatečně velký aby bylo vidět detaily. Kupido se přihlásil o slovo a spustil: „Být tady doktorem, určitě bych si nechal podepsat revers že postižený odmítá další léčbu, byť je nejisté zda by operaci uhradila pojišťovna. Pacient to nebude mít v dalším životě jednoduché, například si nebude moci ani zavázat boty. A proto jsem mu donesl dárek (otevřel krabici), který mu usnadní život. Všiml jsem si že asi máme stejně velká chodidla, proto mu věnuji poslední novinku firmy Baťa. Koupil jsem ji na zemské výstavě v Praze a jsou to téměř nezničitelné galoše, které se nazouvají pomocí skládací lžíce, která je součástí balení.” Všichni začali tleskat, porodní bába se dala do pláče. Doktor Kupido položil krabici na vixlajvant vedle pacienta, ze země zvedl jeho spuštěnou pravici a začal jí třást. „ Příteli, tak na všechno dobré co vás čeká, vy si na ten klarinet ještě zahrajete, a já doufám že o vás ještě uslyšíme.” Pan doktor vytáhl ze skříně nějaký špiritus a láhev šla dokola. Tím bylo všechno uzavřeno, Hannes se sousedem nazuli Albertovi nové galoše, naložili ho na bryčku a vyrazili domů.
Prorocká předpověď doktora Kupida se postupně vyplnila beze zbytku. Štefi okamžitě prohlásila že ať zapomene že mu bude zavazovat boty, že už to že si ho vůbec vzala, je od ní veliká oběť. Do chalupy ať ani nepáchne, a spávat může v seně nad kozím chlívkem. Hannes vyrobil něco jako dudy, jen místo píšťal byla hadice, kterou si Albert zasouval vzadu do jégrovek. Postupně se na neotřelý nástroj naučil hrát, jen to znělo trochu jako ze sudu nebo lejty. Prsty si mačkal různě hrudník v místech, kde někde uvnitř tušil klapky. Posluchače však získával spíš na jarmarcích a poutích, kde byl trochu jako nějaká atrakce. A tak se Albert postupně vzdaloval od domova. Nějaký vandrovní tovaryš se dušoval že ho viděl ve Vídni u jakéhosi cirkusu, kde vystupoval společně s mořskou pannou a skupinou trpaslíků. A pak se Albert ve světě úplně ztratil.
Až jednou. Do hotelu Burgath, kde měl kousek pod náměstím právnickou kancelář kolega doktora Kupida, vtrhl celý rozrušený Kupido a hledal kolegu. V ruce držel vydání vídeňských novin, které mu posílal libavský rodák a současný starosta Vídně, Ignaz Czapka. A v novinách byl červeně zatržený článek s velkým červeným otazníkem. V článku se psalo, že někde v Transylvánii roztrhali v zimě vlci nějakého pocestného, který měl obuté gumové galoše značky Baťa. Místní četníci prý zjara na cestě k vesnici našli v trusu vlka pokroucené stříbrné plíšky. Noviny šly z ruky do ruky, a Kupidův kolega projevil pochybnosti o pravdivosti zprávy. Zato majitel nové prodejny Baťa z náměstí projevil o noviny zájem, že je to jasný důkaz kvality obuvi kterou prodává, že noviny koupí a zajede do Zlína informovat vedení podniku o celém případu.
A to je poslední nejasná zpráva o konci Alberta Jahna z Velké Střelné.
_ _ _
Podle nedávno nalezených materiálů a zaznamenaného ústního podání pamětníků, zpracoval v lednu až dubnu 2025 Jindřich Machala.
FOTOGRAFIE.
Na první je libavská kapela, kde vlevo s vypůjčeným saxofonem je s velkou pravděpodobností Albert Jahn, který s nimi často pohostinsky vystupoval.
Na druhé fotografii je dům Johanna Jahna, jeho bratra ve Smilově.
Na třetí fotografii je nově otevřená prodejna Baťa na libavském náměstí.
