Na konci války na obyvatele obcí na Libavsku číhala mnohá nebezpečí. Připomínkou jednoho z nich je příběh Ferdinanda Motzkeho a jeho ženy Theresie, kteří podlehli 8.5.1945 zákeřné zbrani, která si dodnes vybírá ve světě náhodné oběti.
Ferdinand a jeho žena hospodařili na statku o rozloze 18 hektarů, ke kterému patřilo i hektar velmi krásného, více než sto let starého lesa, vše udržovali v myslitelně nejlepším stavu. Pan Motzke, Jako pokrokový zemědělec, měl hospodářství vybavené všemi moderními stroji. Přišel však onen osudný rok 1945.
Ferdl, jak mu všichni v obci říkali, byl obecním pokladníkem, zástupcem velitele hasičů, vážním mistrem a samozřejmě také členem Volkssturmu (domobrany). V překotné době se stal také členem NSDAP, která ho „osvobodila“ od domnělých českých šikan. V oněch dnech na začátku května 1945 však víru ve své někdejší politické přesvědčení pravděpodobně již dávno ztratil. Kdysi tak hrdý Wehrmacht se zčásti proměnil v tlupu zběhů; chovali se brutálně, téměř jako Švédové a císařští za třicetileté války. Co se jim zdálo užitečné, to si vzali, aniž by se ptali majitele. Na každém rohu na ně čekal trest smrti za zběhnutí, podle toho také byli připraveni jednat bez jakýchkoliv skrupulí.
U Ferdla vzali ze stáje koně, prohledávali komoru i půdu kvůli potravinám, a když se Ferdl bránil, vyhrožovali mu zbraní. Plný vzteku musel přihlížet, jak ho okrádají. Co ještě mohl zachránit z cenného oblečení, šperků, hodinek a dalších věcí, to zabalil do bedny a zakopal ve svém lese. Nikdo kromě něj o úkrytu nevěděl, a tak jsou tyto věci nejspíš dodnes ztracené – ledaže by je snad po desetiletích náhoda znovu vynesla na světlo.
Ferdl si říkal: „Když takhle řádí naši, co teprve udělá Rus!“
Bylo 8. května 1945. Ve vesnici panovalo děsivé ticho, žádný německý voják, žádný člověk široko daleko, protože při ústupu německá armáda všude nastražila miny. Mnoho obyvatel uprchlo před postupující frontou, ostatní seděli doma, stejně tak jako Ferdl. Jako frontový voják z první světové války věděl, co je válka.
„Běda poraženým.“
Pod pohrůžkou nejvyššího trestu nikdo nesměl vlastnit zbraň, ale ve světnici u Ferdla ještě visela lovecká flinta. Ta musela zmizet. Zabalil ji do pláště a odnesl do lomu sedláka Josefa Wansnera ve „Steingründln“, kde ji ukryl. Pravděpodobně měl ale pocit, že ji neschoval dost dobře, nebo zapomněl přibalit nějaké patrony, protože sotva se vrátil domů, chtěl tam jít ještě jednou. A právě na místě, kde stál pamětní kámen kněze Emila Postulky, který v roce 1908 umrzl, šlápl na minu.
Účinek byl strašlivý. Křičel o pomoc, která okamžitě přišla; samozřejmě přispěchala i jeho žena. Položili ho na nosítka dobrovolných hasičů a odnesli ho do jeho domu. Tlaková vlna vybuchnuvší miny odmrštila jeho klobouk o kus dál, jeho žena ho chtěla v rozrušení přinést. V tu chvíli rozřízla tísnivé ticho další detonace – i ona šlápla na výbušninu. Z nohou jí zůstaly jen pahýly a břicho měla roztržené. Také ji odnesli domů.
Oba ještě chvíli žili, leželi spolu v místnosti svého domu, každý zvlášť. Přestože byli oba při vědomí, na jejich tvářích už byl patrný stín smrti. Ferdla by bylo snad možné ještě zachránit, kdyby se našel lékař, který by podvázal tepny. Ale široko daleko nebyl žádný doktor. A tak musel vykrvácet. Jeho ženu už zachránit nebylo možné, byla strašlivě zohavená.
Tak oba krátce po sobě zemřeli jako oběti nesmyslné války, oplakáváni svým jediným synem. Snad i věřili, že již všechny hrůzy překonali a měli víru v lepší budoucnost, takový krutý osud si určitě nezasloužili. Ale cesty Boží jsou nevyzpytatelné.
_ _ _
Na fotografiích Motzke Ferdinand z č.p. 51 (31.1.1900 - 8.5.1945) a jeho žena Theresia (16.7.1887 - 8.5.1945). Obětí min se v Jestřabí stala i Irma Sienel (26.4.1926 - 9.5.1945) z č.p. 54, když ve stejný den jako první dva nešťastníci vyrazila k vodnímu mlýnu a cestou šlápla na minu, která jí utrhla nohu. Svým zraněním podlehla až příští den v pouhých 21 letech věku...
_ _ _
P.S. Na obrázku je i německá S-Mine 35 („Schrapnellmine“), často přezdívaná skákací mina. Tahle protipěchotní mina vynalezená během druhé světové války po aktivaci nejprve vyskočila asi do výšky pasu a teprve poté explodovala. Výbuch rozmetal kovové střepiny do širokého okolí a byl mimořádně nebezpečný pro kohokoliv v okruhu několika desítek metrů. Mina se aktivovala nášlápem nebo natažením drátu a byla považována za jednu z nejúčinnějších a zároveň nejobávanějších min své doby.
_ _ _
Příběh z jestřabské kroniky, sepsané po odsunu, přeložil a převyprávěl náš člen Michal Urban.
