O "novém" hřbitově v Nové Vsi nad Odrou (Neueigen), který byl z původního místa u kaple/kostela v 19. století přemístěn na okraj horní části obce.
Původní hřbitov od roku 1712 obklopoval kostel sv. Antonína Paduánského (u dnešního památníku obce), ale v roce 1834 byl ze svého původního místa přesunut na okraj horní části obce (tzv. Oberdorf). Parcelu se podařilo získat díky směně pozemku s rodinou Mauerovou z čp. 6. Důvody přesunu byly hygienické a pragmatické, a souvisely velmi pravděpodobně s císařským dekretem a dotkly se hřbitovů celé habsburské monarchie, tedy i českých zemí /Koruna česká/, které byly integrální, dědičnou součástí rakouské části monarchie (o dekretu více na konci článku).
Nový hřbitov se nacházel v blízkosti většího statku čp. 8, k němuž patřilo 28 hektarů pozemků (před odsunem hospodářství vlastnila rodina Aloise Golda, dříve rodina Heger). Přímo naproti vstupu na hřbitov stál od roku 1923 ještě dům čp. 51 Eduarda Sommera. Pro zajímavost dodejme, že jeho dcera Edith nebyla po roce 1945 odsunuta, neboť se provdala za Čecha.
Hřbitov (zvětšený roku 1874) byl obehnán kamennou zdí, jejíž vršek pokrývaly pláty břidlice. Nedaleko hřbitova stál velký kamenný kříž s ukřižovaným Kristem čelem obrácený ke kapli. Železná vstupní brána se nacházela na JZ straně. Vlevo od vstupní brány byla v rohu hřbitova umístěna márnice, kdežto vpravo se rozprostíraly dětské hroby. Původně se prostor pro nepokřtěné děti, osoby bez vyznání a sebevrahy nacházel v místech až později dostavěné márnice.
Do 1. světové války měla většina zdejších náhrobků formu prostých litinových křížů s oválnými tabulemi se jmény nebožtíků. Až v následujících letech se dostaly do módy mramorové náhrobky od kameníků z Olomouce či Budišova (např. od olomouckého kameníka pana J. Havláska, více zde).
Podle vzpomínek místních bývaly hroby zvlášť krášleny na tzv. Dušičky, kdy bylo okolí speciálně vysypáváno tenkou vrstvou černé půdy, donášenou z bývalého milířiště. Takto upravená plocha se pak podle zdejší tradice nejčastěji dále zdobila ručně vyráběnými barevnými papírovými květinami, jedlovými větvemi apod.
Osud hřbitova byl tristní. Po vysídlení obce čekal na svůj zánik. Jeho postupnou devastaci dobře zachycují staré letecké snímky. V roce 1947 na nich hřbitov nevykazuje žádné výrazné zásahy a ještě o tři roky později (1950) v jeho sousedství stále figurují výše zmíněné domy čp. 8 i 51, ale třeba také kostel a řada dalších domů v obci. Zároveň už je patrné poničení hřbitova samotného. To bylo dokonáno do roku 1954, kdy je již celá obec prakticky srovnána se zemí.
Na vlastním hřbitově následně vznikly tankové okopy. Jeho existenci tak dnes připomíná jen pár fragmentů náhrobků a torzo centrálního hřbitovního kříže z pískovce,
Byl zde vztyčen již roku 1834. Ví se o něm, že k němu nebyla založena žádná nadace s kapitálem na jeho opravy. Starala se o něj obec, ale například roku 1900 se o jeho renovaci postaral Karel Dostál neboli Karl Dostal coby významný lesnický odborník, který na přelomu 19. a 20. století působil jako Forstmeister (lesmistr) na panství Bítov (Vöttau). Snad šlo o výraz poděkování, neboť právě v roce 1900 byl Dostal, tehdy nadlesní hraběte Dauna v Bítově, povýšen na lesmistra pro všechna hraběcí panství. Především však díky sčítacímu operátu pro Novou Ves nad Odrou z roku 1880 víme, že se zde Karl Dostal roku 1864 narodil do rodiny lesníka Eduarda Dostala z čp. 46. Toto číslo popisné přitom náleželo myslivně U Zeleného kříže. Otec Karla tedy jistý čas sloužil majiteli zdejších lesů hraběti Althanovi. Samotný Karl tou dobou studoval v Uherském Hradišti, přičemž již roku 1890 rodina Dostalova v čp. 46 nefiguruje. Podle všeho se totiž celá rodina v mezidobí musela přesunout kvůli novému pracovnímu umístění otce (coby lesníka) jinam. Každopádně Karl Dostal na své zdejší kořeny nikdy nezapomenul...
_ _ _
Rušení hřbitovů kolem kostelů (uvnitř obcí a měst) bylo důsledkem jednoho z dekretů císaře Josef II. Dne 27. srpna 1784 vydal dvorský dekret, kterým nařídil zrušení hřbitovů nacházejících se v centrech měst a obcí kolem kostelů. To bylo vedeno především hygienickými a praktickými důvody, které vycházely z osvícenských myšlenek. Rozkládající se těla v těsné blízkosti obydlí a studní s pitnou vodou představovala vážné zdravotní riziko a potenciání zdroj nákazy. Navíc byly hřbitovy ve městech "přeplněné", neboť jak se města rozrůstala, staré hřbitovy kolem kostelů již nestačily a nebylo kde rozšiřovat prostor pro pohřbívání. Hřbitovy proto byly přesouvány za hranice měst (intravilánu). Mnohým lidem toto nařízení nebylo úplně po vůli - ne všichni sdíleli změnu pohledu na smrt jako na záležitosti státní správy a hygieny více než na církevní rituální rozloučení se zemřelými.
Dekret o hřbitovech byl jedním z mnoha reforem Josefa II., který vládl mezi lety 1780–1790. Mezi další dekrety patřily zrušení nevolnictví (1781), Toleranční patent (1781) zaručující náboženskou svobodu pro protestanty a pravoslavné, a rušení klášterů (1782). Cílem Josefa II. bylo modernizovaxt habsburskou monarchii v duchu osvícenství a vytvořit centralizovaný, efektivní stát s větší osobní svobodou poddaných.
_ _ _
