O pytlácích aneb další příběh ze života hajného Passingera - další autorský příběh z pera Jindřicha Machaly.
V prosinci minulého roku jsme s Vámi sdíleli autorskou povídku o hajném Passingerovi od našeho předsedy, Jindry Machaly. Před dvěma dny nám přistál další příběh. Tak nevím, zda nežádat paní Zimu, aby s námi zůstala mnohem déle, aby Jindra usedal k psacímu stolu častěji a pokračoval v psaní, které přibližuje život zde. Příběh i tentokrát splétá dějovou linku hajného s konkrétními - dnes již zaniklými - místy na Libavé.
Přejeme příjemné počtení.
Johann Passinger, hajný hraběte Wrbny, seděl pod známou střešní u potoka Bohna pod Růžovou zahradou. Byl konec července, začínala srnčí říje a Hannes napjatě sledoval louku kolem potoka. Chodil sem dobrý srnec a pan hrabě mu povolil ho ulovit.
Už se skoro stmívalo a srnec nikde. Z třešně nad sebou utrhl list, složil ho do dlaní a lehce na něj zapískal, Napodoboval hlas odloženého srnčete. Věděl, že srnec je starý lišák. Když srnče volá mámu, roztoužený srnec je přesvědčen, že máma není daleko, a začne ji opatrně hledat. No a na to Hannes spoléhal. Srnec ale nikde. „No to přece není možné! Vždyť chodil jak hodinky. Už týden se tu neukázal. Ještě chvíli počkám, když nepřijde do tmy, ráno to obejdu,” uzavřel své úvahy Hannes.
Srnec se neukázal, tak tam byl Hannes za úsvitu znovu. A zase nic. Chvíli chodil po louce, hledal nějaké známky po přítomnosti srnčí zvěře, nějaký bobek, nic. Jen při kraji našel vysečené kolečko jeteliny. „To je určitě práce dědy Hofmanna, toho by snad ani netěšilo, kdyby koze a králíkům nasekl trávu na své louce. Možná by jim z vlastního ani nechutnala, když nejsou zvyklí. Ále co, panskému statku neubude,” zastavil se Hannes a nahlas řekl: „To je nápad! Zastavím se za dědou, chodí sem často, třeba si něčeho všimnul.” A vydal se rovnou k jeho stavení.
Děda byl na dvoře a dělal otýpky na zátop.
„Grüß Gott dědo. Můžu na chvíli?” zeptal se Hannes. Děda zasekl sekeru do špalku „Servus Hannes, pojď dál. Chvíli jsem tě neviděl. Pojď do kuchyně, bába tě taky ráda uvidí a třeba nám nalije i štamprličku,” a už se bral ke dveřím verandy.
Bába je uviděla oknem kuchyně, a hned na Hannese ať jde dál, že dopekla před chvílí buchty s povidly, zítra přijde kominík, ten že má buchty moc rád, je jich celý plech, tak zbude i na něj. Akorát dědek nedostane nic. „Co provedl,… kdybych ho neznal, tak hodného dědu bych chtěl mít,” zajímal se Hannes. Bába mávla rukou a už cukrovala buchty na talíři, z kredence vytáhla tři skleničky a láhev se slivovicí a z hrnce na kraji plotny nabrala hrnek cikorky. „Dám si jednu maličkou s váma, a tady ten,” a naběračkou od kávy ukázala na dědu, „ten si zaslouží akorát tak moje hluboké opovržení!” Hannes byl zticha, jak bábu Hofmannovu znal, potřebovala si postěžovat a pak zas vezme dědu na milost. A taky že ano. Když si ťukli, sedla si ke kamnům na lavičku a spustila:
„Tak si to představí pane Johann. Minulou sobotu jsem odpoledne potřebovala zaříznout slepici, chtěla jsem udělat polévku, dědek měl v neděli narozeniny. A on nikde. Měla jsem naloženýho králíka, tak jsem dělala řízky. Že on se zastavil v hospodě a už to tam dopředu oslavují, říkala jsem si. Sotva jsem strčila kastrol s řízkama mezi okna, aby vychladly, vidím na cestě libavského četníka, na flintě měl na špagátě pověšenýho kohouta, a vleče našeho dědka k bránce. Vyběhla jsem, co se stalo a četník ať se neděsím, že děda trochu přebral, povídá. Co přebral, ten je nalitej jak žok, já na to.
Tak jsme ho dotáhli do kuchyně, vyzuli boty a v jégrovkách uložili na divan a já na něj hodila peřinu, aby nenachladl, neřád jeden! Četník ještě na dvoře pověsil kohouta na hřebík u kůlny, dal si kafe a že mi všechno vysvětlí. Prý šel od Dolního Smilova kolem Kuttlerova větřáku, a u mlýna stál nasupený mlynář a dva výrostci tam tahali pytle s pšenicí do mlýna. On že mlynáři řek, že jsou nezletilí, a že je nemůže zneužívat na takovou práci. Mlynář začal křičet, že jsou to parchanti a né nezletilí. A vytáhl z kapsy prak, kterým prý mu rozstříleli ve mlýně všechna okýnka. Toto že dělají za trest. Tak četník zabavil prak, prý jako předmět doličný nebo co, zjistil jména těch dvou a šel do Střelné. Jeden z těch darebáků byl kostelníkův syn, tak usoudil, že fotr bude sedět v hospodě u kostela. A taky že jo. No a samozřejmě tam seděl i tady ten,” a zase ukázala na dědu, který se na židli nějak zmenšoval.
Bába si nalila cikorky, nabrala dech a pokračovala:
„Pane Hannes, kostelník prý se rozčilil, že mladému dal peníze na švicgumu, že bude dělat eroplán, na žádný gumišus, a že ho zrychtuje, jen jak přijde domů. No a pak prý chlapi ´jakpak asi ten gumišus nese´, že to chce vyzkoušet. Tak, za hospodou postavili na stůl prázdný flašky a kdo se trefí víckrát, vyhrává. Pane Hannes, kdo myslíte, že vyhrál? No tady ten!”
A zase ukázala na dědu. Toho už za stolem skoro nebylo vidět. „První ranou trefil kohouta za plotem! Rovnou do hlavy! Včera přišla Lorková že ji dědek za kohouta dluží dvacet korun, tak jsem ji to musela dát. Musím, ale říct že nechtěla moc, taková sousedská cena. No a to není celý, pane Hannes. Četník se odporoučel, já jsem šla spát a ráno přijdu do kuchyně, dědek peřinu přes hlavu a jako že spí. Nespal! Šla jsem pro otýpku na zátop, po mým hartusení se jako probral a konečně vylezl. Vzala jsem kastrol za oknem, zvednu pokličku a jeden řízek chybí. Stehno! Tak jsem na něj uhodila a on že spal, že ho musel odnést kocour. Když jsem odnášela peřinu, dívám se, že otoman je samý drobek strouhanky z těch řízků. Tak se teda přiznal! Po té slivovici v hospodě prý mu vyhládlo a ty řízky mu tak voněly nad hlavou, že neměl sílu se ubránit, jeden vytáhl a pod peřinou ho snědl. Tak takový mám já s tím dědkem trápení. Že si ho radši nevzala ta saň Wiedemannová, ta by mu zaťala tipec, to by teprve poznal co je to vojna,” povzdychla si bába.
„A moc na mně nekoulej očima a běž dát koze a králíkům,” dodala a otočila se na Hannese, až byl děda za dveřmi: „Že já mu dycky odpustím, jak na mě začne dělat ty psí oči. Chvíli seká latinu, sedí tady v kuchyni nebo venku a většinou si čte. Já jsem tak blbá, že mu ty knížky půjčuju na faře, nebo od pana řídícího. Ty má raději. Od pana faráře že jsou většinou ze života svatých. Vem si příklad, mohl by ses polepšit, povídám mu. A on že ne, většina svatých prý byla za svýho života mučena, jednoho prý dokonce zazdili za živa, a svatými byli prohlášeni až po smrti. A jeden svatý Josef už je, že to stačí, aby prý v tom byl pořádek. Teď čte takovou tlustou o nějakých mušketýrech. Ani nevím, jestli je to pro něj vhodný.… Když to ale čte i pan řídící, tak asi jo. No a pak mu otrne a zmizne do hospody. ”
Za chvíli byl děda zpátky a „babičko sem, a babičko tam, že posbíral i vajíčka u slepic, snesly jich deset, a ta strakatá samice má osm mladých, a že jsou celý Ferda". A plácl bábu vzadu po zástěře. Ta mávla rukou, sundala z kredence koš a šla na dvůr sbírat se šňůry prádlo. Hannes nestačil zírat, jak děda ožil.
„Poslyšte dědo, víte, že donášení nemám rád, když mi ale pomůžete, budu to brát jako služební výpomoc. Je to ale jen mezi náma!” A vyložil dědovi svoje problémy.
„Pojď na dvorek, na to si musím zapálit. Naše bába má hrozně jemnej čich a nemá ráda, když ji v baráku kouřím,” řekl děda, a z almárky v rohu vytáhl fajfku a pytlík s tabákem, z lávky u kamen vzal škatulku sirek, se kterou nejprve zahrkal, jestli tam nějaké jsou, a šli na dvůr. „No dědo, s tím kouřením se ale vaší báby musím zastat. Jednou jsem u vás byl, když nebyla doma, a v té kuchyni nebylo vidět.” Děda se zastavil, zamyslel se a připustil, že možné to je.
„Ale když si dám štamprlku tak to vidět není, a cítí to už ode dveří! Nejdřív se musíš podívat na moje králíky. Toho samce cos mi přines, jsem pojmenoval Ferda, a budeš koukat, jak vyrostl.” Děda otevřel krajní kotec a tam podřimoval mohutný černobílý samec. Že ho vzbudili, tak několikrát výhružně zadupal. Když poznal domácího, tak vystrčil hlavu a položil ji na spodní prkno ve dvířkách své ubikace. „Vidíš, poznal mě! Vždycky tak dá hlavu, a já ho musím drbat za ušima. Zavře oči a až si řekne, že to stačí, tak zaleze. Pak teprve můžu dvířka zavřít. Všichni ostatní jsou jen králíci, ale Ferda je Ferda! Ten jedinej má jméno. A taky bych ho nikdy nesněd. No představ si Hannes, to by bylo jak kdybych měl řízek z nohy svýho kamaráda. Když tu budu dýl jak on, tak ho zakopu támhle pod lípu, co zasadil můj dědeček. Někdy ho pustím na dvorek, sedím pod tou lípou a on poskakuje kolem. Nejvíc se mu ale líbí v kozím chlívku. Asi proto, že koza dělá podobný bobky jak on, jen je má tmavší a kulaté. Někdy si tam stoupne na zadní a ochutná seno, nebo trávu koze v žebřině, jestli nemá něco fajnovějšího jak on. Jó Ferda, to je kabrňák. Když mu tam dám samici, tak ta než se rozhlídne, je v tom. Žádný upejpání, ten se s tím nemaže,” uzavřel děda exkurzi a šli si sednout na lavičku pod kuchyňské okno.
Děda několikrát silně zabafal, aby fajfka dostala ten správný tah, zaklapl víčko, zamyslel se a pak pomalu spustil: „Jsou tu jisté okolnosti, které si teprve teď dávám dohromady. Je to tak tři neděle, spíš míň, jsem šel navečer s vozíkem na trávu. Byl jsem ale níž, než je ten jetel. Viděl jsem, že tam chodíš na srnce, tak jsem tě nechtěl rušit. Byl jsem nějakej rozmrzelej. Zrovna jsem byl v místě toho úvozu, když do mě žduchnul zezadu Polzer, jeden z vašich dřevařů. Prý dědku uhni, spěchám, co se tady pleteš!… Zahučel na mně. Do mě vjela zlost, a jak jsem měl v ruce čagan, tak jsem ho vší silou vzal po zádech. Pozdrav smrade! A omluv se!…Já na něj. On spadl na všechny čtyři, zvedl se a napřáhl ruku, že mi jako jednu ubalí. Nejsem žádnej hrdina, tak jsem zaujal takový postoj jak na obrázku v těch Třech mušketýrech, pravou ruku s čaganem dopředu, levou nad hlavu a zakřičel jsem: Jeden za všechny, všichni za jednoho! On se lekl, rozhlídl se, kde jsou ti všichni…a že tak dobrá dědo, už se nezlobte…a byl pryč. Když si na to vzpomenu, tak jak jsem ho vzal po těch zádech, tak ten čagan sjel, tak jak kdyby pod tím mantlem měl něco železnýho, nějakou trubku nebo co.… Ale ránu z flinty jsem neslyšel.”
Hannes dědovi poděkoval za informace s tím, že to zapadá do sebe, určitě se ozve, jen co si to nějak uspořádá a promyslí co dál. Do kuchyňského okna zavolal na bábu Hofmannovou, která chystala oběd. Strejda doma už určitě bude za chvíli taky obědvat, tak přidal do kroku.
Když vystoupal po schodech k hájovně, bylo u kuchyně otevřené okno, tak nahlédl dovnitř. Co uviděl, ho velmi překvapilo. Strýc Wilfried byl nahnutý nad kuchyňským stolem, na kterém měl roztažené nějaké bílé plátno a vypadalo to jako by něco šil. Hannes obešel dům, potichu prošel verandou do chodby, prudce vstoupil do kuchyně a zahlaholil: „Nazdar strejdo! Zvenku to vypadá, jak když si nevěsta před svatbou chystá výbavu. Co to tady vyvádíš?” Strejda se zjevně leknul. Nestačil jinak reagovat než, že si odevzdaně sednul, z prstu sundal náprstek a pomalu spustil:
„No, původně jsem to chtěl před tebou trochu zatajit. Ale teď už se nedá nic dělat. Abys to ale pochopil, musím od začátku. Jak víš, asi před čtrnácti dny jsem byl u Löba pod Olejovicemi ve mlýně. Štelovali jsme tam složení nových mlýnských kamenů.…Vidíš, i to jsem se tady naučil. No, a když jsme skončili, tak mlynář donesl nějakou slivovici, mlynářka pěkně ostrý klobásky, trochu jsme poseděli a už skoro za tmy jsem šel domů. Cestou mi z těch klobásek a slivovice tak vyschlo v krku, že jsem nebyl schopen ani odpovědět na pozdrav Drexlerovi, co mě málem přejel na kole.
V hospodě U Schlesingera se už svítil a to světlo mě tam zatáhlo, že si dám jedno pivo. Co čert nechtěl, seděl tam děda Hofmann a mastil s hospodským a Drexlerem karty. Proto tak Drexler spěchal. Jak mě děda uviděl, nechal karty a že kde se tam beru, že má radost, že se taky někdy potkáme na důstojným místě a né jenom na dvoře a u baráku. A to si musíme jednu dát, že to platí. Schlesinger viděl, že z karet už nic nebude, tak donesl žitnou. Tak jsme si teda jednu dali na dědovo zdraví, já že si musíme dát i na moje, a Drexler s hospodským že oni chtějí být zdraví taky.
A děda se rozpovídal o tobě a o mně, jak spolu žijeme, jak já vzorně vedu domácnost, jaký máme v chalupě pořádek, že když se u nás posledně zastavil, tak jsem mu uvařil výborné kafe a k tomu vlastnoručně upečený štrůdl, ještě z trouby. Kdyby prý mě znal dřív, vzal by si mě za manželku místo té jeho báby, co ho furt komandýruje ´dědku sem, dědku tam´, kolikrát prý se nemá čas ani vyčůrat. Kdyby prej jsme my chlapi nebyli takoví troubové a nezáviděli si, mohla nám stačit jedna ženská na celý Jägerzeile. Poklidila by, vyprala a šla zase o dům dál, a tak dokola.
A taky říkal, že mám stejný vkus jak manželka hajného, co tam bydleli před náma. Na stejném místě u kamen měla polici s kořenkami, akorát že pod nima měla vyšívanou kuchařku a tu my tady nemáme. Já, jak jsem byl pod vlivem té žitné, jsem řekl: "Když hospodyně, tak se vším všudy! A tu kuchařku osobně vyšiju!"
Chlapi se smáli, Schlesinger mě ale chytil za slovo, a že když tu kuchařku do měsíce vyšiju, tak on pro všechny co tady sedí, uvaří guláš, a platí pivo, co ten večer vypijeme - pokud tu kuchařku donesu do hospody ukázat. Jinak to prý platím já. Že je velice zvědav, jak se vycajchnuju! A taky všichni odhlasovali, co na té kuchařce bude vyšito: "An Gottes Segen…ißt Alles gelegen". Ostatní nechají na mně. A prý žádný podvádění! Děda se zaručil, že když jsem řekl, že to vyšiju, tak to vyšiju!
No tak jsem šel za paní Schebestovou, ta mě ustřihla plátno, půjčila tady ten náprstek, abych si prý nerozpíchal prsty a udělala mi základní školení. A taky že se za mně pomodlí, že to určitě dobře dopadne, když mám tak krásný motiv. A to je celé. Jo, a za tři neděle bude kolaudace té kuchařky.”
Hannes si prohlédl tužkou předkreslený motiv, kroutil hlavou a opatrně opět urovnal plátno na stole: „No to bych já nesvedl, na to bych si netroufl. Ještě tak přišít knoflík, ale toto!”
„Tak hrozný to zase nebude, na frontě jsme žádnou švadlenu neměli. Chlapi ve volných chvílích dělali něco z nábojnic, já jsem sobě, nebo kamarádům, sem tam něco zašil. Když jsem dokázal zalátat prodřený mundůr, tak dokážu i tady to,” uzavřel debatu strejda a složil rozdělanou práci na štokrle pod policí.
Při obědě rozebrali Hannesovy patálie s pytlákem. „To musí být někdo z místních. Když si troufne chodit do míst, co mám nedaleko baráku, tak má asi přehled o mém pohybu. Ten velkej šesterák zmizel v době, jak jsem celý týden vyznačoval těžbu pro Drexlerovu pilu a na srnce nebylo moc času. Tady ten co na něj chodím, teď není tak dobrej, ale zase ho není vidět. Buďto je zrazenej, nebo je v tom ta říje. Tentokrát se ale napálit nenechám. Zítra se jdu podívat, jak to jde chlapům na pasece pod Wachbergem, tak to trochu naťuknu.” Oba se shodli na tom, že by to mohl být Polzer, je to takový nevyzpytatelný chlap, který často vysedává v hospodě. A tím debata na téma srnci a pytláci pro tento den skončila.
Druhý den ráno se Hannes nejdříve zastavil na parní pile na Smilovské ulici a pak se vydal vesnicí dolů k Wachbergu. Odbočil z cesty a vyšlapaným chodníkem vyšel do stráně. Keře a břízy se najednou otevřely a byl na čerstvé pasece, kde leželo množství pokácených jedlí, smrků a sem tam modřín. „Původně tu bylo jen malé kůrovcové kolo, po vytěžení do malé paseky foukl vítr, no a teď tu bude holina jak libavské náměstí,”přemýšlel Hannes. Celá paseka voněla jehličím, pryskyřicí a kouřem z ohně, který byl na břehu potůčku. Kolem ohníčku seděla skupinka dřevorubců a opodál stála pára koní. Dřevaři měli skromný oběd, u ohně si přihřívali konvičky s kafem a polévkou, kočí měl na lískovém prutu klobásku. Kouř koním nevadil, naopak. Za léta pohybu v lese pochopili, že kde je voňavý kouř ohně dřevorubců, nejsou otravné mouchy a ovádi. Hannes pozdravil a poptával se, jak jde práce. Při tom si skupinu dřevařů prohlížel a v hlavě se mu honily myšlenky o možných pytlácích.
„Ti dva z Losertovy pily v Kyjanici, co vyjednal pan hrabě na výpomoc, to nebudou. Mají to daleko. Kočí Arnošt to taky není, je z Libavé a ten by neublížil mouše. Tak jedině někdo z těch třech našich.”
Z myšlenek ho vytrhl Franz Stelzig, místní dřevorubec, dlouholetý zaměstnanec lesního statku hraběte Wrbny: „Šéfe, vy jste sloužil U Zeleného kříže. Právě chlapům vyprávím o původu toho kříže. Prý tam zastřelil pytlák hajného. Je to pravda?” Hannes se rozhlédl, kde by se posadil, to už mu ale kočí ukazoval, že je vedle něj na kládě místo. A už tahal z pod klády klacík, na který napíchl další klobásku, kterou mezitím vytáhl z batohu. Arnoštův psík neurčité rasy neochotně uvolnil Hannesovi místo vedle. Psík neměl jméno, vlastně se jmenoval Pes. Kočí Arnošt Lichnovský ho našel v lese jako štěně, a pes k němu silně přilnul. A od začátku mu říkal Pes, aniž by to někdy nějak skloňoval. A psíkovi to bylo jedno, jak mu jeho větší kamarád říká. Hlavně že si rozuměli, tak na jméno Pes slyšel.
Arnoštovi koně svoje jména měli, byl to Igor a Ivan. Arnošt pocházel odněkud od Ostravy, byl prý Polák, a původně se prý jmenoval Lichnowski. Bydlel v Libavé v malém domku a byl sám. Jeho rodinou byl Pes, Igor a Ivan. Ti dva věděli, že ten velký, málomluvný je šéf, a ten malý, který mluví úplně jinou řečí, a při práci se jim skoro plete pod nohy, je jeho zástupce.
Pes byl, jak se zdálo, na svoji pozici v této partě hrdý, a zřetelně dával najevo, že jsou jeden tým. Tato sestava jezdila do lesa velmi brzy, ještě za tmy, dokud je přijatelně a neotravují mouchy. Na malém vozíku s gumovými koly seděl pod dekou, nebo celtou, schoulený Arnošt, vedle něj Pes. Vzadu ruksak s jídlem pro šéfa a zástupce, otep sena pro Igora s Ivanem, a mlékařská konev s vodou pro všechny. Běda někomu cizímu se ke koním přiblížit. Nebo sáhnout na vozík se společným proviantem. V takovém případě byl Pes ochoten nasadit i svůj život.
Sledovat ty čtyři při práci bylo jak dívat se na sehraný orchestr. Když koně táhly úvazek, Pes poskakoval kolem, dával pozor z jedné či druhé strany. Když zaštěkal, koně rozuměli, o čem je řeč. Arnošt šel vzadu, bez opratí a biče. Občas krátkými povely korigoval ty tři - byl zkrátka Šéf. Tady byl Arnošt dočasně na výpomoc. Se svojí družinou se ubytoval na panském statku, z Libavé by to měli daleko. Hannes měl málomluvného Arnošta rád, proto jeho pozvání na klobásku přijal, však mu to nějak vrátí.
„Tak jak to bylo s tím zastřeleným hajným?” ozval se Fritz Polzer, další z dřevorubců.…„ Jo, je to pravda. Napřed se prý myslelo, že někam spadnul. Pak ale houbaři našli tělo, vyhrabaly ho asi lišky nebo divočáci. Zjistilo se, že byl zastřelen a podle kule po ohledání soudním lékařem nakonec našli i toho, kdo ho zabil. Víc podrobností ale nevím. Jen musím dodat, že mě by se to stát nemohlo.…Jednak střílím velice dobře, o tom víte. A potom, pokud bych toho pytláka dostal, tak bych ho určitě nezahrabával,” skončil Hannes a ukrojil si z Arnoštova bochníku krajíc chleba. Klobáska už byla akorát.
„No to byste ho nechal ležet jen tak, nebo byste zavolal četníky?”
Hannes se shýbl, Arnošt z ruksaku vylovil sklenici kvašáků a ty on miloval. Mrkl na Arnošta, že děkuje a pomalu s důrazem pokračoval: „Proč četníky…zbytečné opletačky! Proč zakopávat, vždyť bych neměl ani čím. Sami dobře víte, kolik je kolem různých děr a opuštěných šachet po hledání břidlice. Tak bychom k té nejbližší díře došli, no… a pak by stačilo jen do té mrtvoly trochu strčit a v té staré jámě by ho určitě nikdo nehledal,” skončil Hannes. Když si utíral mastnou bradu, bylo u ohně ticho, jen dohořívající ohníček slabě praskal.
Hannes vstal, poděkoval Arnoštovi, poplácal oříška Psa a spokojený se svou misí šel na zámeček. „Sami mi nahráli. Je to Polzer,” pro sebe si říkal Hannes, „děda Hofmann mi musí pomoct nějak to šikovně narafičit. Zítra ráno se u něj zastavím, tato operace nesnese odkladu!” Uzavřel téměř filozoficky pochod svých myšlenek Hannes.
Únor 2026 / Jindřich Machala.
