Při návštěvě domovské jizby Moravskouberounska v Langgöns narazil náš člen Michal Urban na vzpomínky jisté Hermine Schiffner ze Staré Vody. Její příběh nám zprostředkuje v seriálu na pokračování. Zde první část.
Hermine Schiffner (foto 1) sepsala své vzpomínky na své mládí a rodnou obec Stará Voda po smrti svého manžela, když bilancovala o svém životě. Ve stáří se jí prý stále častěji vracely obrazy z raného dětství a jako Ortsbetreuerin cítila povinnost uchovat vzpomínky na starý domov.
Vzpomínky starší generace představují jedinečný pramen poznání, který nám umožňuje nahlédnout do každodennosti minulosti způsobem, jaký žádný úřední dokument či historická studie nabídnout nemůže. Mějme prosím na paměti, že jde o subjektivní svědectví – o osobní příběhy, které jsou filtrovány časem, prožitky, emocemi i individuálním úhlem pohledu.
Vzpomínaná historie nevystupuje jako přesná rekonstrukce dějin, ale jako jejich živá, lidská vrstva, doplňující a obohacující historické prameny oficiální. Při čtení následujících vzpomínek je tedy vhodné je vnímat v kontextu – jako osobní interpretaci prožitých událostí, která dokresluje širší historický obraz a dává mu lidskou tvář. Právě v tomto propojení subjektivity a historického rámce spočívá největší hodnota tradované historie.
Narodila jsem se 8. ledna 1917 jako nejmladší z pěti sourozenců ve Staré Vodě (Altwasser). Moji rodiče byli Konrad Jahn a Cecílie, rozená Christian (foto 2: Cecílie a Konrad Jahn). Měli malé hospodářství o 15 hektarech orné půdy a luk. Vždy jsme měli čtyři dojnice a několik telátek. Můj otec měl jednoho koně na práci. Protože bylo hospodářství příliš malé na to, aby uživilo sedmičlennou rodinu, jezdil můj otec na různé námezdní práce s povozy.
V zimě vozil štěrk z Červené hory pro cestáře na silnici. K tomu měl bednové saně, které pojmuly tři čtvrtě kubíku štěrku. Štěrk se vysypával v pravidelných rozestupech na silnici ze Staré Vody do Města Libavé (Stadt Liebau). Cestářem ve Staré Vodě byl Adolf Rasch. Jak daleko moje paměť sahá, vídala jsem ho vždy, jak s ručním vozíkem prochází tu trasu. Zasypával výmoly a brával si domů krmivo pro svou kravku. Tehdy v příkopech u silnic rostlo cenné krmivo pro dobytek, protože ještě nebylo znečištěno výfukovými plyny z aut.
V létě můj otec s vozem, říkalo se mu „jednospřežník“ (protože měl jednoho koně), vozil dlouhé kmeny z knížecího lesa (Fürstenwald). Dřevo se téměř vždy vozilo ke staviteli Kernovi. Když se však měly z kmenů nařezat prkna, muselo se dřevo odvézt do Zimmermühle – mlýna s pilou v Oderském údolí. Byla to tvrdá práce, ale díky tomu měli moji rodiče vždy nějaké peníze. Když chtěl někdo odvézt na vlakovou stanici do Domašova (Domstadl) nebo Budišova (Bautsch), Konrad Jahn hned zapřahal koně.
Pro majitele jarmarečních stánků to byla vždy celodenní cesta. Brzy ráno museli vyjet, aby postavili stánky. Většinou můj otec vozil na jarmarky cukráře Rudolfa Lehnerta. Přes den si kůň směl odpočinout. Mnoho hostinců mělo tehdy stáje, ve kterých bylo možné koně ustájit. To samozřejmě stálo peníze. Často se stalo, že forman všechny peníze, které vydělal zase utratil za jídlo a pití. I v sousedních vesnicích byli formani, takže když byla nějaká větší událost, vždycky se sešla veselá společnost. Když cukrář všechno neprodal, dovezl nám táta nějaké sladkosti (foto 3: Z paměti namalovaný dům cukráře Lehnerta, Stará Voda č.p. 57).
Všichni moji sourozenci museli tvrdě pracovat. Nejstarší byla Josefine, říkali jsme jí Pepi. Ta musela dávat pozor na své sourozence. Když se rozbil kameninový hrnec, nebo okenní tabulka, tak dostali za uši všichni. Pepi byla rozkošné děvče. Sestra Anna oproti tomu byla až moc živá. Jednou na mě měla jako osmiletá dávat pozor, ležela jsem v kočárku s velkými koly. To ji přišla velká nuda, a tak šla k sousedům – rodině Schönewitz. Tam byli tři kluci zhruba jejího věku, se kterými ráda hrála na schovku. Kočár stál u jejich domu, který byl postavený na mírné vyvýšenině. Tu se kočárek rozjel a řítil se s mojí maličkostí dolů z kopce přes hlavní ulici a překotil se u plotu zahrady rodiny Mader. Uzlíček, ve kterém jsem byla zabalená, se vykutálel na zem. Děti se tehdy balily do polštářů a celé se to svázalo takovou stuhou., byla to vlastně i ochrana před malými nehodami. V ten okamžik přiběhla paní Titz a položila mě zpátky do kočárku a volala na Annu s pohrůžkou: „Počkej, to řeknu tvému tátovi!“ Když přišli moji rodiče z pole, čekala již paní Titz (maminka od Hanse Titze) s tou novinkou u nás doma. Anna pak dostala od táty řádně klackem. To mi vždycky vyčítala i když jsem za to pranic nemohla (foto 4: Klementine Titz, roz. Mader).
Mezi roky, na svatého Jana (Evangelisty), byly dávány děti do služby. Když měl velký sedlák malé děti, vzal si do služby dvanáctileté děvče z chudých poměrů. To se pak muselo za stravu starat o děti a pomáhat v kuchyni s lehčími pracemi. Děti školou povinné zůstávaly doma, ale jak odbyl patnáctý rok byli kluci i holky dáni do služby do jiných vesnic. O domluvu se starali rodiče. Ale peníze, které si děti vydělaly si mohly ponechat.
Několik let později, jednoho pátku v červenci, mě bylo zrovna šest let, řekla mě a Marii moje maminka „Musíte jít na borůvky, abych mohla na neděli upéct buchtu, protože budeme mít návštěvu“. V období pouti jsme mívali o nedělích často návštěvu.
Toni Schenk a Swetlich Emma měly jít také na borůvky. Emma Swetlich byla u Titzů a starala se o malého Hanse, byli tam dva kluci Hans a Karl. Ta tři dvanáctiletá děvčata šla napřed a já jsem cupitala bosky za nimi, boty jsem měla v ruce. Šli jsme směrem na Bělidla, to byl takový domek v polích a patřil k Podlesí. Lesy byly borůvek plné, obzvláště na jižních svazích.
Z ničeho nic mě silně bodlo v levé noze a já viděla zmiji, jak se plazí pryč. Křičela jsem z plných plic a okamžitě jsem byla jako ochrnutá. Děvčata zkoušela jed vysát a nohu mi podvázala pevně šňůrkou. Tak se to učily ve škole, protože v našich končinách bylo zmijí hodně. Děvčata se střídala a nesla mě na zádech domů, byla to dobrá půl hodinka cesty pěšky. Moje rodiče zrovna dělali seno směrem k Městu Libavé. Zavolali je domů. Můj bratr Hans musel běžet do Města Libavé zeptat se pana doktora Wintera co počít. Doktor mu řekl: „Kup půl litr rumu a dávejte tomu děcku každou půl hodinku po lžičce“.
To také udělali, ale noha stále černala. Tak mě otec naložil na vůz a dovezl mě do Dvorců do nemocnice. To byla cesta na dvě hodiny, a byl už večer, když jsme dojeli. Já nevěděla o světě, a asi jsem byla ke všemu ještě přiopilá. Hned mě operovali. Primář prý řekl: „To dítě se rána nedožije“. Když jsem se den nato probudila z narkózy, seděla u mě na posteli teta Julie a vše mi převyprávěla. Teta Julie byla sestra mého tatínka, vdala se do Dvorců za stolaře (foto 5: Obec Dvorce, německy Hof).
V nemocnici jsem musela strávit celý týden a teta Julie mi každý den nosila limonádu a sladkosti. Když jsem se vrátila domů, nemohla jsem ještě chodit, protože mi byl vyříznut velký kus masa z levé nohy. Musela jsem zůstat v posteli a Josef Hanusch mi musel dělat společnost. Na svatou Annu (tzv. Fellamarkt 26. července, pozn. překladatele) mě vzal tatínek do náruče a já si mohla vybrat krásnou panenku s pravými vlasy. Měla růžové šatičky a uměla i spát (foto 6: Stánky ve Staré Vodě na sv. Annu 26. července).
Po dvou měsících byla rána zahojená a já mohla 1. září do školy. Do školy jsem chodila ráda, měli jsme mladého pana učitele z naší obce. Byl to Franz Losert, 1927 se oženil a na svět brzy přišel jeho první syn Helmut. Často jsem směla jezdit s kočárkem, zatímco ostatní děti se musely potit ve školní lavici. To samozřejmě vyvolávalo závist mých spolužáků (foto 7: Vrchní učitel Franz Losert s dětmi ze Staré Vody, ročník 1921).
