Při návštěvě domovské jizby Moravskouberounska v Langgöns narazil náš člen Michal Urban na vzpomínky jisté Hermine Schiffner ze Staré Vody. Její příběh nám zprostředkuje v seriálu na pokračování. Toto je část druhá.
Vzpomínky starší generace představují jedinečný pramen poznání, který nám umožňuje nahlédnout do každodennosti minulosti způsobem, jaký žádný úřední dokument či historická studie nabídnout nemůže. Mějme prosím na paměti, že jde o subjektivní svědectví – o osobní příběhy, které jsou filtrovány časem, prožitky, emocemi i individuálním úhlem pohledu.
Vzpomínaná historie nevystupuje jako přesná rekonstrukce dějin, ale jako jejich živá, lidská vrstva, doplňující a obohacující historické prameny oficiální. Při čtení následujících vzpomínek je tedy vhodné je vnímat v kontextu – jako osobní interpretaci prožitých událostí, která dokresluje širší historický obraz a dává mu lidskou tvář. Právě v tomto propojení subjektivity a historického rámce spočívá největší hodnota tradované historie.
První díl vzpomínek Hermine Schiffner (foto 1), která sepsala své vzpomínky na své mládí a rodnou obec Stará Voda po smrti svého manžela, zde
V roce 1929 zemřela moje matka, bylo jí teprve osmačtyřicet let. Všichni moji sourozenci už byli dospělí, jen já měla dvanáct let. A tak musela moje sestra Pepi přijet domů a ujmout se vedení domácnosti.
Anna byla tehdy ve Šternberku u tety Anny ve službě. To byla sestra mého otce, která se živila obchodem s vepři a často cestovala, takže potřebovala výpomoc v domácnosti. Další otcova sestra, teta Marie, byla také provdaná ve Šternberku. Měla velkou ovocnou zahradu a dva syny – Gregora a Josefa Richtera.
Anna byla velmi hezká, veselá a brzy navázala vztah se svým bratrancem Gregorem Richterem. Otěhotněla a oba se chtěli co nejdříve vzít. Ve Staré Vodě tehdy působil farář Hugo Merz, který však řekl: „Děti sourozenců oddat nemohu, obraťte se na biskupa v Olomouci.“ Ale ani ten nedal svolení k sňatku (foto 2: Pan farář Hugo Merz, první svaté příjmání 1929 ve Staré Vodě).
Mladý pár tedy poslal všechny dokumenty přímo papeži Piovi XI. Ten pečlivě prozkoumal rodné listy a zjistil, že otec nevěsty a matka ženicha byli sourozenci. Kdyby to bylo naopak – matka nevěsty a otec ženicha – nemohl by sňatek povolit ani papež. Takhle však byli v rodokmenu i „cizí“ předci, Richter a Christian, a to rozhodlo.
Otec zuřil kvůli celé situaci, ale Anna mu jen řekla: „Tatínku, nezlob se, jablko nepadá daleko od stromu.“
Svatba Anny a Gregora se konala koncem srpna 1930. O čtrnáct dní později se narodil syn, také Gregor. Byl to zcela zdravý chlapeček a později dokonce vystudoval vysokou školu. Anna s Gregorem měli časem čtyři děti – dva chlapce a dvě dívky, všechny úplně zdravé (foto 3: Anna a Gregor s dětmi, někdy za války > chlapec vpravo má na sobě uniformu "Jungvolku", v něm byli organisováni chlapci 10–14 let, byla to přípravka na Hitlerjugend > v něm byli kluci od 14–18 let. To již byla plnohodnotná mládežnická organizace s vojenským a ideologickým výcvikem).
Naši maminku jsme oplakali sotva rok – a otec se už znovu ženil. Ve svých devětačtyřiceti letech se cítil pořád mladý. Vinu na tom nesl Alois Enenkel, největší lenoch ze širokého okolí Staré Vody. Uměl vyprávět ty nejkrásnější povídačky – ovšem vždy jen ve svůj prospěch. Jeho žena pocházela z Lipné (Lindenau), byla švadlena. A měla ještě svobodnou sestru, také švadlenu, jménem Sophie. Bylo jí šestatřicet a byla dost prohnaná na to, aby si zajistila staršího muže s novým domem. Co ještě nevěděla, to jí ochotně napověděl švagr Alois.
Otec vlastnil náš nový dům sotva rok – a už daroval polovinu Sophie. Před svatbou otci slíbila, že má v bance uložených 15.000 korun, což nebyla vůbec pravda. Mí sourozenci byli z nové situace nešťastní. Měli téhle matróně, která otce tak okatě obelhala, dokonce říkat „maminko“.
Největší prospěch z toho však měl Alois Enenkel. Vždycky věděl, kde se dá něco získat. Rád dobře jedl a pil, jen ta práce mu nevoněla. Nejraději zapřáhl koně a objížděl hospodu za hospodou. Objednal si dobré jídlo a pití, ale když se mělo platit, zděšeně prohledával všechny kapsy kabátu – a samozřejmě nenašel ani halíř. Nakonec prohlásil: „Krucifix-alleluja, vzal jsem si jiný kabát a peněženku nechal doma. Zítra se zastavím a zaplatím.“ Jenže už se nikdy neukázal a dané hospodě se pak širokým obloukem vyhýbal. Tímto trikem přivedl do neštěstí celý kraj a nikdo mu už nic nepůjčil (foto 4: Hostinec Emil Maunz, Stará Voda).
Zato u Sophie byl vítaným hostem. Půjčoval si od ní hospodářské nářadí i vůz a vracel je rozbité.
Když jeho žena šila, zapomínala krmit dobytek. Prasata měla rok a nevážila ani metrák. Přitom měl dobré pole a kolem domu rovinu, žádné kameny – jen pracovat by musel. Nakonec soud dům uvalil pod kuratelu, protože už nebylo z čeho platit dluhy. U mých rodičů měl ale Alois díky své výřečnosti vždycky štěstí (foto 5: Plakát zvoucí na oslavu 25. výročí založení dobrovolného hasičského sboru ve Staré Vodě).
A vrchol všeho měl teprve přijít. Švagr Alois vymyslel se Sophií „dobrý obchod“: zapálil náš nový dům. Sophie věděla, že otec i já jsme zrovna přes noc ve Šternberku. Cesta s koňským povozem ze Staré Vody do Šternberku trvala tři hodiny.
Bylo 18. září 1932. Každý rok jsme si u tety Marie brali jablka, hrušky a švestky. Když jsme se druhý den s ovocem vraceli, náš dům ležel v troskách.
Policie přijela určit příčinu požáru. Sousedé viděli, jak Alois za šera zatlačil starý vůz do naší stodoly. Moje sestra Marie tehdy sloužila u Madra Karla a i ona viděla, jak Alois za soumraku šel domů – musel kolem jejich stavení. Sousedé vypověděli, co viděli. Aloise odvedli rovnou do vyšetřovací vazby, otec tam strávil tři dny. Alois byl nakonec odsouzen na půl roku do vězení.
Dům se znovu postavil. Jak to dopadlo s pojišťovnou, nevím. Bratr Hans byl tehdy ve Štarnově (Starnau) a sestra Marie odešla 1. ledna 1933 ke stejnému sedlákovi, jmenoval se Václav Běhal.
Já si se sourozenci často psala – samozřejmě je zajímalo, co se doma děje.
Byla jsem dobrá žákyně. Co jsem jednou slyšela nebo četla, to jsem si pamatovala. Náš učitel, Franz Losert, mi jednou řekl: „Hermine, ty bys měla studovat.“ To by mi ale nevlastní matka nikdy nedovolila – pro ni jsem byla jen spolehlivá pracovní síla. Viděla jsem, jak těžce museli dřít moji sourozenci, a nechtěla jsem na tom být lépe než oni.
Často jsem slyšela hádky otce a nevlastní matky – většinou kvůli těm slibovaným 15.000 korunám. Sophie přinesla do manželství nanejvýš 1.500.
S nevlastní matkou jsem ale vycházela dobře. Naučila mě šít a dělala mi krásné šaty (foto 6: Kurs šití ve Staré Vodě 1928). Často mě posílala na kole do Lipné. Její matka tam měla malé stavení, jednu krávu a dvě prasata. Měla také kousek pole – a to musel obdělávat můj otec. Otec si takovou přítěž nevzal.
Když bylo třeba okopat brambory nebo řepu, poslala mě nevlastní matka do Lipné, abych to odpracovala. Cesta ze Staré Vody přes Vojnovice (Kriegsdorf), potom Rudoltovice (Rudelzau), Luboměř (Liebental) a nakonec Lipná měřila dobrých patnáct kilometrů, a ještě samý kopec (foto 7: Kostel v Lipné).
Na poli jsem často prohodila pár slov se sousedy. Ti mi vyprávěli, že Dreiseitelovi mívali kdysi větší statkářství se dvěma koňmi. Ale otec Franz Dreiseitel ho propil – ze zlosti na svou ženu. Celé dny nevycházel z hospody, až byl statek prodán. Ta žena byla ošklivá, vyhublá, nikdy nenosila boty – možná na jejích křivých prstech žádné boty ani nešlo mít. Na čele měla velkou bouli. A když otec zapíjel svůj hněv, zpíval:
„Moje tchyně, ta zatracená potvora,
má na čele kuří nohu, velkou jako hrušku…“
a často to opakoval.
Když chtěl někdo otce rozzlobit, stačilo začít zpívat:
„Pojď se mnou do Lipné,
tam je nebe modré,
tam kozel tančí se svou ženou,
a vůl vesele bučí na milou krávu.
Pojď se mnou do Lipné,
tam je nebe modré – tak modré.“
