Při návštěvě domovské jizby Moravskouberounska v Langgöns narazil náš člen Michal Urban na vzpomínky paní Schiffner ze Staré Vody. Její příběh nám zprostředkuje v seriálu na pokračování. Část třetí.
Vzpomínky starší generace představují jedinečný pramen poznání, který nám umožňuje nahlédnout do každodennosti minulosti způsobem, jaký žádný úřední dokument či historická studie nabídnout nemůže. Mějme prosím na paměti, že jde o subjektivní svědectví – o osobní příběhy, které jsou filtrovány časem, prožitky, emocemi i individuálním úhlem pohledu.
Vzpomínaná historie nevystupuje jako přesná rekonstrukce dějin, ale jako jejich živá, lidská vrstva, doplňující a obohacující historické prameny oficiální. Při čtení následujících vzpomínek je tedy vhodné je vnímat v kontextu – jako osobní interpretaci prožitých událostí, která dokresluje širší historický obraz a dává mu lidskou tvář. Právě v tomto propojení subjektivity a historického rámce spočívá největší hodnota tradované historie.První díl vzpomínek Hermine Schiffner (foto 1), která sepsala své vzpomínky na své mládí a rodnou obec Stará Voda po smrti svého manžela, zde, druhý díl zde.
Moji sourozenci byli dva roky u sedláka Běhala, a ten byl s oběma velmi spokojen. Ve Štarnově (Starnau) tehdy bylo dvaadvacet mladých Němců, byli pracovitější než Češi. Dívky si brzy brali místní hospodáři, tak i mou sestru Marii.
O Marii se ucházel Franz Topič, který byl dobrým přítelem pana Běhala. Měl hezký dům a pět hektarů nejlepší půdy, ale byl rozvedený. Jeho manželství bylo pět let bezdětné. To byl úmysl té jeho první ženy — nechala se rozvést a požadovala pak polovinu jeho majetku. Franz Topič si musel vzít hypotéku a jeho majetek byl silně zadlužen. V roce 1935 si vzal mou sestru Marii. Rodina Běhalova připravila svatební hostinu.
Než matka Cecílie zemřela, nechala okresním soudem stanovit, že každé děvče dostane 5 000 korun a dvě peřiny. Marie měla velký talent na šití, proto jí matka koupila šicí stroj. Nevlastní matka jej pět let používala a šetřila svůj vlastní. Měla na Marii velkou zlost, protože tehdy řekla policii, že viděla Aloise Enenkela jít domů. Na vůz naložila péřové přikrývky jen tak bez povlaku, ačkoliv by se slušelo dát na ně i povlečení — zvlášť když pět let používala Mariin šicí stroj.
Byl to jen civilní sňatek. Po kávě jsme smutně jeli s naším koněm domů, cesta trvala tři hodiny. Moje nejstarší sestra Pepi byla ve službě u lepších lidí ve Šternberku. Tam poznala i jednoho Čecha. Také se vdala v roce 1935. Ten muž se jmenoval Alois Kropáč, jemu bylo čtyřicet let a Pepi třicet. Lidé, u nichž byla Pepi v zaměstnání jim zaplatili svatební hostinu.
U nás doma to nebylo nic hezkého; rodiče se denně hádali a nevlastní matka po hádce celé dny nepromluvila ani s otcem, ani se mnou. Rozzlobilo ji, že otec musel dát každé dívce 5.000 korun. Alois Kropáč byl válečný invalida a měl i trafiku v Hnojici (Gnojci). Můj bratr Hans musel nyní nastoupit na vojnu. Existoval tehdy zákon, který říkal, že pokud byl otec zemědělec a válečný invalida, musel syn absolvovat jen tři měsíce základního výcviku. To platilo i pro Hanse. Byla to velká chyba, když byli vojáci nedostatečně vycvičení — to se později v mém vyprávění ještě ukáže (foto 2: Odvedenci ve Staré Vodě v roce 1933).
V roce 1902 se Karl Schiffner ze Staré Vody oženil s Adolfine Wagnerovou z Čermné (Groß-Dittersdorf). Ta zdědila zemědělskou usedlost svých rodičů – 18 hektarů dobré půdy spolu se všemi budovami. Ve Staré Vodě, v domě číslo 46, což byl Karlův rodný dům, se však stalo velké neštěstí. Syn Josef Schiffner, který měl převzít hospodářství, se z nešťastné lásky oběsil. Karl tedy musel převzít rodičovský statek. Manželé prodali dům v Čermné a přestěhovali se do Staré Vody, do domu číslo 46.
Z jejich manželství vzešly čtyři děti: Sophie, Karl, Adolfine a Wilhelm (foto 3: Sophie, Wilhelm a Adolfine Schiffner 1925).
Vedle statku byl velký zahradní pozemek, na kterém Karl s pomocí příbuzných postavil obytný dům. Příbuzní v něm každé léto trávili prázdniny. Bydlel tam už i Karlův otec, protože mladá rodina se mezitím rozrostla. V roce 1915 musel Karl Schiffner narukovat do války a už v roce 1916 padl za vlast (foto 4: Karl Schiffner v rakousko-uherské uniformě, padl v roce 1916).
Matka Adolfine musela s malými dětmi sama obdělávat pole. Stejný osud postihl i jejich sousedy: Johann Losert měl také čtyři děti a padl; Alois Stanzel měl pět dětí a také se už nevrátil; Alois Mück měl šest dcer a padl. Tato nešťastná válka spolykala ty nejlepší muže (foto 5: Seznam padlých ve Velké válce ze Staré Vody).
Zcela jiný osud potkal rodinu Steiger z Města Libavé. Když se Josef Steiger (foto 6 a foto 7: Josef Steiger za velké války) v roce 1918 vrátil z první světové války domů, zjistil, že jeho rodný dům je prodaný. Josef byl nejstarší z pěti dětí. Jejich otec zemřel velmi mladý po mrtvici. Matka se čtyřmi mladšími dětmi nedokázala usedlost udržet, a tak město dům č. 8 se všemi pozemky koupilo. Jako náhradu dostala matka malý domek, ve kterém mohla bydlet do konce života. Na zmíněném pozemku později město vybudovalo zemědělskou školu. Josef byl rozený zemědělec — šel jako zemědělský pomocník do služby k vdově Adolfine Schiffnerové a brzy si ji vzal.
Jiná válečná vdova, Marie Roßmanith, viděla, že tehdy dvaasedmdesátiletý Josef Schiffner žije v novém domě sám. Nabídla se, že mu povede domácnost. Po několika milostných nocích daroval starý muž pětačtyřicetileté vdově, která měla také čtyři děti, celý nový dům. Když se s dětmi nastěhovala, všem spadly klapky z očí — ale bylo už pozdě, dům byl už úředně převeden. Matka Adolfine na adresu paní Roßmanith nedokázala říct dobrého slova, což bylo pochopitelné. Obě ženy se denně hádaly a navzájem se udávaly pro urážku na cti. I s tchánem Josefem Schiffnerem docházelo k ostrým sporům. Josef Schiffner (foto 8) tak potvrdil rčení, že chcete-li ze starého muže udělat blázna, dejte mu mladou ženu…
Během těchto sporů byl dům číslo 18 dán do dražby a manželé Steigerovi jej koupili. Pole patřící k domu č. 46 ležela vedle polí domu č. 18, takže dohromady tvořila souvislou plochu o 43 hektarech. Z toho bylo 10 hektarů lesa. Les byl řádně přihlášen do konkursní podstaty a zaplacen. Bývalý majitel, pan Schlesinger, však chtěl, aby kupující zaplatili les ještě jednou – šlo o 19.000 Korun.
Manželé Steigerovi se obrátili na zemský soud v Novém Jičíně. Soud dal za pravdu Schlesingerovi; všichni advokáti byli Židé a Schlesinger také. Manželé nebyli s rozsudkem spokojeni a podali odvolání k vrchnímu zemskému soudu v Brně. Ani tam neuspěli. Cítili se podvedeni a poslali všechny dokumenty k nejvyššímu soudu Československa do Prahy. Tam bylo zjištěno, že pan Schlesinger chtěl les zaplatit dvakrát. Manželé Steigerovi konečně dostali za pravdu a les připadl rodině Steigerových.
Pole byla zanedbaná – rostly tam trní a bodláky a uprostřed pozemků ležely velké kameny.
V té době, na počátku dvacátých let, byl ve Staré Vodě (foto 9: Statek č.p.18) založen okrašlovací spolek. Opravovaly se cesty a měl být vyzděn i potok. Při bouřkách voda zaplavovala všechny cesty, a to se mělo napravit. Bylo rozhodnuto, že koryto potoka bude vyzděno a postaví se několik mostů. K tomu věnoval Josef Steiger kameny. Každý, kdo měl koně, musel jeden den vozit kameny zdarma. Kdo neměl potah, musel pracovat dva dny. Velké kameny se použily na vyzdění, malé kameny na opravu vesnické silnice a chodníků. Pan Steiger se tak zbavil kamenů.
Kvůli velikosti hospodářství potřeboval dvě spřežení. Josef Steiger tak koupil dvě hříbata, která se musela hodně hýbat. Adolfinin syn Karl měl tehdy 15 let a rád se toho ujal. Mladí koně byli čiperní a rádi kopali, bylo třeba si na ně dávat pozor. Ale stalo se neštěstí – jedno z hříbat koplo a Karlovi rozdrtilo játra. Zemřel v nemocnici ve Dvorcích. Syn Wilhelm se pak musel začít zajímat o hospodářství, ačkoliv by byl raději studoval (foto 10: Koňský potah na dvoře statku č.p. 18).
Sophie se mezitím stala půvabnou mladou dívkou a soused Karl Kluger se do ní zamiloval. Byl zrzavý blondýn a Sophie měla černé vlasy a krásné červené tváře. Ale matka Adolfine řekla: „Takovému rezavému lišákovi svoji dceru nedám!“ Sophie (foto 11: Sophie Schiffner) z toho dostala nervové zhroucení a musela do léčebny ve Šternberku. Když se uzdravila, poslala ji matka do Čermné (Groß Dittersdorf) k bratrovi Johannovi Wagnerovi, jehož žena mezitím zemřela. Měl smíšené zboží (foto 12: Vlevo obchod pana Wagnera v Čermné).
Matka Adolfine chtěla pro svou dceru získat dědičného rychtáře. A skutečně se podařilo, že o její ruku požádal jeho syn, Johann Parsch. V roce 1926 se konala svatba, jak se pro rodinu rychtářů sluší.
Věnem bylo 25.000 korun, čtyři dojnice, čtyři péřové přikrývky a nádherná prosklená skříň na jemný porcelán. Do každého domu ve Staré Vodě se nesl talíř svatebních koláčů. Sto hostů bylo pozváno. Sophie sama šestkrát ušila povlaky na peřiny, všechny byly vyšívané. To ji naučila sousedka Anna Klugerová. Syn rychtáře dostal hostinec a několik polí; krávy přinesla Sophie.
Matka Adolfine si myslela, že svou dceru usadila do zlatého dolu. Zlatý důl by to byl, kdyby hospodský pořádně pracoval. Ale v hospodě „U Zelené větve“ byl hostinský ten, kdo pil víc než hosté. Dne 17. listopadu 1927 se páru narodila dcerka Sophie. Lidé ze Zighartic (Siegertsau) by do hospody nosili spoustu peněz; ale protože hostinský nebyl nikdy střízlivý, žádné peníze do pokladny nepřicházely.
Sophie měla mnoho práce – starat se o malé dítě, o domácnost, o dobytek, a navíc musela dohlížet i na hospodu. Místo spánku musela v noci sedět s hosty, jinak by odešli bez placení.
Pak Sophie onemocněla – měla rakovinu hrtanu. Už nemohla jíst, dokázala jen trochu pít. Navštívila ji paní Anna Klugerová, její nejlepší přítelkyně (foto 13: Anna Kluger – vpravo – na cestě do Budišova). Sophie už skoro nemohla mluvit. Tiše zašeptala: „Pozdravuj mi Kluger Karla. Svoji matku už nechci vidět.“ Když bylo malé Sophii dva roky, její matka zemřela. Na pohřbu matka Adolfine naříkala nad krásným domem, což jí lidé velmi zazlívali.
O malou Sophie se pak starala babička z otcovy strany a její otec už nikdy nevystřízlivěl. Neuplynul ani rok a Johann Parsch také zemřel. Po jeho smrti byl dům s velkým příslušenstvím dán do dražby. Matka Adolfine si půjčila peníze od svého bratra Johanna a koupila zpět postele i výbavu pro malou Sophie. Kolik trápení by si mohla matka ušetřit, sobě i své dceři, kdyby bývala souhlasila sňatkem s Karlem Klugerem.
Babička Parschová se po této tragédii odstěhovala s malou Sophie k příbuzným do města Libavé, kde Sophie chodila do obecné a měšťanské školy. Když jí bylo 15 let, zemřela i babička Parschová. Poté se Sophie vrátila k babičce Adolfine do Staré Vody.
Vzhledem k tomu, že vzpomínky popisují prostředí meziválečného a válečného období a odrážejí dobovou mentalitu, může se v textu objevit jazyk, který je dnes považován za nevhodný, urážlivý, včetně antisemitských narážek, stereotypů. Tyto výroky jsou součástí autentického popisu vzpomínek a jsou ponechány proto, aby dokreslily způsob myšlení tehdejší společnosti. Na druhou stranu mohou být později vynechány skutečnosti podstatné – jako vlastní aktivity v rámci stranických organizací atp.
